Egoistické ohlednutí nazpět

Za pár dnů končí rok 2010. Mám pocit, že jsem hodně jiná od té slečny, kterou jsem byla před rokem. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy prošla takovým přerodem. Cítím, že jsem hodně dospěla za poslední půlrok - nejspíš je to tím, že jsem se odstěhovala sama do ciziny, že jsem nastoupila na univerzitu... Poprvé se starám sama o sebe a líbí se mi to. Navíc mám teď možnost pravidelně zažívat tzv. Honzův jev, což mě velice obohacuje.

Dospěla jsem. Občas si vzpomenu na sebe samu na základní škole. Pak na gymnáziu. Puberta možná začíná v 11 letech, ale ta je zásadně fyzická. Tělo si vyvíjí mnohem, mnohem více než mysl - alespoň já jsem měla takový pocit a právě toto mě na pubertě frustrovalo nejvíce. Mysl a tělo spolu nekorespondovaly, cítila jsem se cize.
Není to dlouho, co jsem se začala cítit dobře ve svém těle. Není to ani rok, co mi došlo, že jsem krásná. A jakmile jsem si toto uvědomila - skutečně, nitěrně uvědomila - zpozorovali to i lidé kolem mne. Jejich přístup ke mně se docela změnil.

Takové sebeuvědomění není jednoduché. Roky jsem se snažila namluvit si, že jsem hezká, atraktivní, a keeper. Bylo to však houby platné, neboť 1) jsem tomu nevěřila, a tak mi to nevěřili ani ostatní, 2) jsem podle toho nežila. Nevcházela jsem do místnosti s bradou vzhůru, nezvýrazňovala jsem svůj přirozeně optimální WHR, ani nerozdávala úsměvy příslušníkům opačného pohlaví.

Byly časy, kdy jsem měla hrůzu z toho, že bych se stala středem pozornosti. Teď ji vyhledávám a znepokojuje mě, když na mě muži nevisí očima. Před týdnem jsem dokonce zažárlila na svoji kamarádku, když mě její přítel u stolu téměř ignoroval. Hned mi však došlo, že je kravina se něčím takovým zabývat a že je hezké, že jsou do sebe tak zamilovaní, že nevnímají potenciální partnery kolem.

V rozhovoru s lidmi bych to nejspíš popřela, ale skutečnost je taková, že právě tato potřeba svrhnout na sebe pozornost je jeden z důvodů, proč si pěstuji dlouhé, husté vlasy po pas. Je to první věc, které si u mě lidé všimnou. Většinu svého života jsem nosila delší vlasy, ale měla jsem je zastřižené po ramena, maximálně po lopatky. Na delší jsem se necítila dostatečně sebevědomě.
Nyní jsem u kadeřnice nebyla téměř 3 roky a výjma občasného zastřihávání konečků a jednoho nepřijemného (leč humorného) incidentu se žvýkačkou jsem se jich nůžkami ani nedotkla.

Konečně jsem se naučila na sobě vidět mnoho fyzicky krásných věcí, které mi dodávají pocit výjimečnosti. To je nejspíš ten největší krok, který jsem v posledním roce udělala. Toto uvědomění mi dává možnost pokročit dál, neboť tuhle důležitou metu mám již za sebou.

Kam dál? Jak se budu rozvíjet? Kým budu koncem roku 2011?

Bezejmenný příspěvek

Mám pocit, že se historie opakuje. Vánoce jsou už druhými svátky v řadě, které u nás doma prožíváme v úzkosti a neštěstí.
O Velikonocích nám příbuzní volali, že našli babičku u ní doma s jednou nohou v hrobě. Do dvou dnů, po hospitalizaci, zemřela. Svátky jsme prožili rozdělení, neboť tatík letěl na druhý konec světa své mámě na pohřeb. Já jsem mezitím těch pár dnů doma probrečela, mimojiné pod tlakem vícero věcí.

Nyní leží můj děda v nemocnici. Před týdnem mu vyoperovali tumor z tlustého střeva, který mu dva roky vyžíral erytrocyty. Z jejich nedostatku se u něj rozvinula progresivní neurologická choroba, kterou nelze léčit.
Je mi pořád do breku.

Máma říká, že už lépe na tom nebude. Když tak stojím vedle jeho lůžka a vidím, jak nás téměř nevnímá, jak se dusí zahleněnými plícemi, které nemá sílu rozkašlat, vybavují se mi vzpomínky na příšerné Velikonoce a mám strach, že tak skončí i letošní Vánoce. Je mu 70 let - čiperný věk pro mé prarodiče z tátovy strany, avšak děda je na tom zdravotně hodně zle.

Koukám na reportáž o otužilcích, kde nějaká devadesátiletá babička slézá do ledové vody a plave. A vím, že můj děda se toho věku nikdy nedožije.
Říkám si, že budu jako ona. Budu se udržovat zdravá, ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli svým příbuzným. Aby kvůli mě netrpěli.

Tohle je takový plivanec emocí a faktů, který nemá absolutně žádnou uměleckou hodnotu. Je zbytečný a nikoho nezajímá.
Ale když on nikdo o tom se mnou nechce mluvit. A já se bojím, že jakmile otevřu ústa, tak se jim tam rozbrečím.

Alfa confrontation - Year One - Part 1/2

Na začátku svého vysokoškolského trimestru v Anglii jsem se začetla do docela zajímavé motivační knížky.
Ve třetí kapitole jsem narazila na takové cvičení, kterého jsem se (ke svému dnešnímu údivu) účastnila. Měla jsem vyjmenovat 4 věci, které jsem chtěla v nejbližší době udělat.
Ke svému ještě většímu údivu jsem si na konci trimestru uvědomila, že jsem je všechny dokázala.

Jak je to možné? Opravdu mi tohle cvičení pomohlo ujasnit si fakta? Motivovala jsem se jeho kontinuálním pročítáním během těch pár měsíců? Anebo je to... náhoda? Ať je to jakkoliv, rozhodla jsem se s vámi o své zápisky podělit. Třeba vás k něčemu podobnému inspirují. Jejich publikací si taky dávám možnost poreflektovat na toto období a posunout se dál. Vzhledem k tomu, že dopadlo úspěšně, určitě k začátku druhého trimestru vykouzlím nové schéma.

First, write down four actions that you need to take that you've been putting off.
-> Improve my speaking skills.
-> Decide what career to pursue.
-> Learn to cook. And cook.
-> Make money.

Second, under each of these actions, write down the answer to the following questions: Why haven't I taken action? In the past, what pain have I linked to taking this action?
-> I didn't practise often enough. I don't know how.
-> It takes up too much of my time. I get distracted easily. I'm afraid of what the future holds for me.
-> I'm afraid. I don't have enough recipes. I don't enjoy food.
-> Laziness. Comfort. I'm afraid of the responsibility.

Third, write down all the pleasure you've had in the past by indulging in this negative pattern.
-> I don't make mistakes. I don't become the centre of attention. I don't get judged upon.
-> I can dream of being anybody I want to be.
-> It's faster to eat precooked meals. I don't have to stay in the kitchen for too long. I don't have to worry about my figure.
-> I have more time for the things I enjoy doing. I don't have to worry about messing up.

Fourth, write down what it will cost you if you don't change now.
-> I will never be able to work in media. I will experience 3 torturous years at uni. I won't become popular. I won't have the confidence of a femme fatale. I won't be able to learn to speak fluently in other languages.
-> I won't get enough experience ahead. I won't be able to prepare ahead, use all my resources. I will end up with a job that will be below me.
-> I will be embarassed in front of my man. I won't be experienced enough to cook well as a future mother. I will spend more money. My immunity will be weak and will betray me again. People will refer to me as being anorectic. I will feel inferior to anybody who can cook. I won't be able to boast about my cooking skills.
-> I won't be able to stand up to my friends that make money. I will feel utterly dependent. My CV will look blank. I will look irresponsible to my future employers. I won't be able to buy things without feeling bad about myself. I will feel incompetent.

The final step is to write down all the pleasures you'll receive by taking each of these actions right now.
-> I will gain confidence. I'll become popular and respected. My tutor will recommend me to employers seeking graduates. I'll receive great references. I'll be able to improve in other languages. I'll receive better job opportunities. I'll be able to write in English and publish my works with a bigger probability of success. I'll be able to read faster and put people down with
my improved vocabulary.
-> I will use the library's resources to prepare. Join societies that will help me. Find a job that'll be related. Improve where I must. Talk back to those who disapproave of my course. Meet the right people. Plan my next steps. Seize opportunities before anybody else does. I will stop losing time pursueding things that'll never happen. I'll learn to manage my time accordingly.
-> I will feel more feminine. I'll improve in a different field. I'll be prepared to cook for my man/family. I'll be healthy. I'll spend less money. I'll feel much better about myself.
-> I'll become independent and responsible. Gain experience. My CV will look great. I'll have money to live on. My friends won't pick on me. I'll improve skills I need for my career.

V druhém článku bude následovat reflexe :)

Nový svět

Studium na britské VŠ se dělí na podzimní, jarní a letní trimestr. V každém trimestru se pak týdny číslují - Week 1, 2, 3, ...

Momentálně se nacházím ve svém Week 4. Jsem zabydlená, chodím na pravidelné nákupy potravin, mám britský účet i sim kartu. Mám přátele, s kterými si již mohu dovolit v kuchyňce mlčet, aniž by nás ticho tížilo. Umím využívat knihovnické služby i skříňku v převlíkárně bazénu (Main Pool).
Cítím se však nesvá.

Kolem mne se toho děje tolik. Na kampusu existuje tolik aktivit, tolik příležitostí a mě strašně mrzí, že si na ně nedokážu najít čas. Neustále si říkám "jednou" anebo "příští rok", "to přijde", nedokážu si totiž přiznat, že bych se k těmto akcím nikdy nedostala.
O jaké věci jde? Třeba o sporty. Dá se tu naučit potápět, hrát lakros, kriket, šerm a 70 dalších sportů. Existují zde spolky, jako například Debatní kroužek, který by mi zatraceně pomohl s anglickým vyjadřováním. Francouzský spolek, s kterým bych se nebála, že ztratím své gymnaziální znalosti tohoto jazyka.

Snad by se mi podařilo nasoukat tyto věci do rozvrhu, o což jsem se v prvních týdnech pokoušela, ale zjistila jsem, že mi dochází energie. Neustále se pro sebe snažím najít chvilku klidu, ale má mysl neumí odpočívat. Hlavou se mi honí množství materiálů, které bych měla nastudovat, starosti ohledně projektů, do kterých jsem se pustila. A moc dobře si uvědomuju, že tohle představuje status quo, který mě bude provázet po zbytek života. Vstoupila jsem do světa, který je ambiciozní, pracovitý, akční.
Samozřejmě nemusím hrát podle těchto pravidel. Mohu se spokojit s málem, podcenit se.
Ale to já nechci. Chci být tím nejlepším člověkem, kterým mohu být.

Jenom se musím naučit, jak se s těmi všemi překážkami poprat. Jak se nenechat zdolat tím neviditelným tlakem. Jak netrpět, ale užívat si svůj život. Jak efektivně studovat a pracovat. Jak odpočívat.

Včera mi jeden studující Čech řekl, že si nechává víkendy zcela volné. Jsou to pro něj dva odpočinkové dny. Také s tím začnu. Prozatím jen se sobotou.

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Knížky Márqueze jsou v našem rodinném kruhu velice populární, a tak jsem chtěla pochopit proč. Rozhodovala jsem se mezi Samotou a Láskou. Zvolila jsem tu druhou, jelikož se mi líbila zápletka (láska trvající předlouhá léta) a protože ji má můj táta ze všech Márquezových knih nejradši. Také mě zaujaly veskrze negativní reakce na její filmovou adaptaci, která prý nebyla schopna knížku vystihnout. Snímek jsem ještě neviděla, ale určitě se k němu dříve či později dostanu (nejen kvůli charismatickému Javieru Bardemovi).

Nebudu zde psát tradiční recenzi ani zbytečně převyprávět děj. Koho by něco takového bavilo číst? Chtěla jsem jen říct, že jsem si knihu užívala s každým slovem, neboť má Márquez překrásnou slovní zásobu. Myslím si, že má česká slovní zásoba je docela široká, přesto jsem při četbě musela dohledávat ve slovnících nové a novější výrazy.

Proč čte člověk knihy? Aby zapomněl na přítomnost? Zažil situace, které se v jeho vlastním životě nejspíš neodehrají? Aby si rozšířil slovní zásobu?
Já čtu, abych si z knížek odnesla nějakou moudrost. Něco do života. Stačí věta, nad kterou bych se zamyslela. Úryvek, který by mě donutil zamyslet se nad světem opět z jiného úhledu.

Láska je všechno, co děláte nazí.
Jedna z myriády definicí lásky, které kolují světem. Tahle se mi obzvlášť líbila. Dokázala skloubit jakousi perverzní živočišnost s romantičností.

Nejsem boháč. Jsem chudý člověk, co má peníze.
Tuto pasáž hodlám ve svém životě citovat. V knížce nikdo nerozuměl postavě, která toto prohlásila. Já jí však rozumím. Čiší z ní skromnost - ctnost, které si tak vážím.

Toho večera po kině mu však připadalo, jako by byl návštěvní salon očištěn od každé vzpomínky na něho. Nábytek stál jinde, než stával, na zdech visely jiné barvotisky a on si pomyslel, že všechny tyhle úporné změny byly vedeny záměrem zvěčnit jistotu, že nikdy neexistoval. Kočka ho nepoznala. Lekl se té zběsilosti zapomnění a řekl: „Už si na mě nepamatuje.“ Ale Leona Cassianiová, zády k němu nalévající brandy, opáčila, že jestli mu tohle dělá starost, může klidně spát, poněvadž kočky si nepamatují nikoho.
Chci být kočkou.

Co je těžké...

Denodenně se účastnit diskusí, kterým dominují sebeuvědomělí rodilí mluvčí anglického jazyka.

Přemýšlet a formulovat myšlenky dostatečně rychle, abych se vyjádřila dřív než mi tyto osoby "ukradnou" nápad či stočí řeč jiným směrem.

Potlačovat nespokojenost s doktorandkou, jež úterní debaty vede zcela amatérsky, a poslouchat její prázdné otázky, které se tváří důležitě, ale nikam nevedou.

Opakovaně se doptávat na neporozuměná slova/mluvu a snášet pocit trapnosti, který tyto denodenní situace doprovází.

Uprostřed hodiny si uvědomovat, že vůbec nevidím a neumím přemýšlet o hloubkách teorií, které probíráme. Jsou to pro mě pojmy bez obrazů a asociací. A uvědomit si, že ostatní se v nich orientují s lehkostí.

Usínat před první hodinou ranní.

Neusínat při ranním promítání filmu.

Vymýšlet dvě varianty pokrmu denně. A aby alespoň jedno z nich bylo teplé.

Plácat nesmysly a samozřejmosti, jen aby řeč nestála.

Dočítat kapitoly předepsaných knih.

Nezapomínat milion věcí, které nosím neustále s sebou. Zatím jsem se ustálila na třech základních: klíče od kolejí, unverzitní karta (pro přístupy do budov) a mobil.

Několikrát denně po sobě umývat nádobí.

Zatáhnout za tětivu luku, aniž by se mi roztřásla ruka.

Odhadovat správný typ oblečení pro proměnlivé britské počasí.

Vidět, i když nevidím. (Bez brýlí v bazénu.)

Snášet nedočkavost kdykoliv otvírám dopisní schránku.

To be continued.

Au secours

Jsem znavena. O jednadvacáté hodině jsem vylezla z kajaku a v zrcadle spatřila zarudlé oči. Ne slzy, už jsem dlouho nebrečela. Nejspíš jenom chlor. Don říkal, že se v mých očích odráží strach. Chtěl po mně, abych se převrátila pod hladinu a herdou svých boků se obrátila zase zpět. Nebála jsem se, byla jsem jen rozrušená. Chtěla jsem, aby mě to naučil. V mých očích nebyl strach, působí však vytřeštěným dojmem, neboť jsou značně velké. Očařka mi asi před rokem diagnostikovala mírný exoftalmus. Hormonální problémy však nemám.

Nemám s sebou kapky do očí a ani jsem se zatím neobtěžovala nějaké sehnat. Se zarudlýma očima a vlasama schovanýma pod baretem jsem zamířila zpět na koleje. V Británii jsem se naučila rychle chodit. Takhle kvapně jsem nikdy předtím nekráčela. Možná už nebudu muset dobíhat svou dvoumetrovou kamarádku, až se příště uvidíme.
Obloha nade mnou byla krásná. Jako by si někdo hrál s vodovými barvami odstínů tmavě modré. Kousek byl jemně osvětlen schovaným měsícem.

Nebrečela jsem už víc než měsíc. Naposledy to byl ten den, kdy jsem pochopila, v čem jsem se celý svůj život mýlila. Byla jsem naprosto sklíčená, neboť jsem viděla, jaké klíčky jsem udupala tíhou své vlastní povahy.
Za poslední rok jsem brečela hodně. Víc než za předchozí tři gymnaziální léta dohromady. Poprvé v životě jsem padla mámě do náručí a horečnatě vzlykala. Poprvé mi stékaly slzy na veřejnosti, když jsem o půlnoci jela tramvají domů a celou, půlhodinovou cestu popotahovala.

Byla jsem šťastná a zároveň nešťastná. Slzy štěstí mi ovšem tekly jen ojediněle.

Jak je možné, že člověk bytostně věří tomu, že je šťastný a přesto brečí z neštěstí? How fucked up is that?

Dnes jsem se naučila obrátit svou loď nad hladinu. Mohu to dělat silou v pažích, ale jednoduší je se prudce zhoupnout v bocích. Teprve poté, co jsem cvičila na stěnách bazénu, jsem se dokázala zachránit o druhou loď, která mi připlavala na pomoc. Mé ruce vytryskly zpod hladiny a popadly kajačí čumák, o který jsem se zvedla. Kolem postávající Don říkal, že na poprvé to bylo opravdu výborné, že se mě ani nedotknul. Zachránila jsem se sama.
Však už mám nějakou praxi.

Jsem znavena a mám rudé oči. Ale neostýchám se tvrdit, že jsem šťastná.

Nebrečím.

Stěhování

Jak začít, když je toho tolik, co teď zažívám? Chtěla jsem tento článek nějak sofistikovaně uvést, procvičit si svou kreativitu a smysl pro "uměleckost", ale tentokrát se s tím nebudu tak párat.

Můj sen se splnil - studuji univerzitu v Británii. Na koleje jsem se nastěhovala v sobotu a byl to pro mě takový poněkud Den D (Den Debil). Do té doby jsem byla ubytována v motelu, kde se mi podařilo rozbít jejich skleněné víko od pekáče, zničit zásuvku, a nakonec i nechtěně ukrást houbičku k mytí (ale oni mi zase zabavili mýdlo, čímž se snažím své faily ospravedlnit). S sebou jsem měla dva těžké kufry, sportovní tašku a batoh na záda. Samozřejmě bych to vše nedokázala přemístit na jeden pokus. Nechala jsem tedy ten větší kufr na recepci, koupila si celodenní jízdenku na bus a s batohem na zádech, sportovní taškou na kufru jsem jela na kampus.

Řidič busu byl hodně upovídaný a hlasitý a připomínal mi bizarní autobusovou dvojici řidiče a visací hlavy z Harryho Pottera 3 v jednom.
Hrozně mi vadí, že britské autobusy nemají uvnitř zabudovaný nějaký displej, který by zobrazoval příští zastávku (tak jako to dělají naše solarisy). Ani se nedá spoléhat na počet zastávek, neboť pokud je prázdná a nikdo nezmáčkl tlačítko k oznámení výstupu, řidič u nich nezastaví. Pečlivě jsem tedy sledovala krajinu a jako blbec lepila obličej na sklo, kdykoliv jsem spatřila ceduli s nenápadným nápisem jména zastávky.
Nějaký postarší pán mě dokonce nechal se posadit na jeho místo, neboť bylo hned vedle prostoru pro kufry. A asi jsem vypadala dost zničená z tahání svého nákladu.

Cesta trvala asi půl hodinky, a dokonce se mi podařilo vystoupit na správné zastávce. Dotrmácela jsem se s kufry až ke svým kolejím, kde jsem si s hrůzou uvědomila, že se rozkládají v cca 5 budovách. Došla jsem tedy do nejbližší z nich, zanechala zavazadla uvnitř a optala se jedné stěhující se slečny, odkud vzala klíčky na pokoj. Dozvěděla jsem se, že v jiné budově. Nechala jsem tedy kufry na místě, což bych za jiných okolností nikdy neudělala (jsem přece jenom Češka a jsem z Ovy, kde nechávat věci ležet bez dozoru je dobrovolná laskavost zlodějům). Ale moje ruce byly zarudlé a bolavé, já byla zpocená a nevrlá a na opatrnost jsem se vykašlala. Dokonce jsem zanechala na kufru tašku, ve které byla láhev slivovice - nějak jsem si byla jistá tím, že taška nespadne.

Ve vedlejší budově jsem vypsala nějaký formulář, předala dvě pasové fotky a vyfasovala klíče. Když jsem se vrátila, mé věci byly stále na místě. Bylo teprve kolem půl desáté a většina kolejníku se rozhodla dorazit až později. Zjistila jsem, že můj pokoj leží v prvním patře, což mi opět zrychlilo tep. Naštěstí jsem hned zpozorovala výtah. Když jsem se dotrmácela do svého krásného pokoje, došlo mi, že tu cestu budu muset absolvovat ještě jednou, s druhým kufrem. Nadávky.

Můj pokoj má zabudované vlastní umyvadlo, záchod a vanu se sprchou. Jsem za tento luxus opravdu vděčná, neboť si nemusím zjišťovat, kdy je záchod volný, sdílet sprchu s 11 dalšími lidmi (vždy se mi vybaví všechny možné nemoci a infekce, které mohu na společných hygienických zařízeních dostat) a holit si nohy, jak dlouho se mi zachce.

Kuchyňka stojí hned vedle mých dveří, což je docela nevýhodné, neboť se tam po večerech scházejí lidé a hlučně se baví. Domnívám se však, že mí sousedi na chodbě na tom asi nebudou o moc lépe. Sdílím ji s 11 dalšími lidmi a každý máme pro sebe jen půl poličky v ledničce a pak i v mrazáku. Přijde mi to ohavně málo a ještě jsem nezjistila, jak velké zásoby potravin budu moct skladovat.

K nastěhování jsme měli dohromady dva dny, sobotu i neděli. Během těchto dnů bylo na kampusu hodně živo, kolem se ochomýtali nejen tzv. "freshers" (= nováčci), ale mnoho starších studentů, kteří ukazovali cestu, odpovídali na dotazy a tvořili zábavnou kulisu (hlasitá hudba, moderování před mikrofon). Byla jsem úplně overwhelmed. Také jsem se cítila docela nesvá, neboť jsem nikoho neznala a ostýchala se se seznamovat.
Večer se konala Freshers Party, na který měl přístup jen ten, kdo si koupil Freshers tričko. Lidé si na něj psali svá křestní jména, název oboru a jméno kolejí. Když totiž začala hudba, nebylo téměř slyšet slova a lidé si ukazovali na příslušná místa na tričku. Základní otázky What is your name? Where are you from? What course are you studying? a Where are your staying? zaručeně lámaly ledy.
Dala jsem si tam pintu drahého Foster's a v tišších chvilkách se seznámila s větším množstvím lidí. Kolem půlnoci jsem zamířila zpět na koleje, neboť jsem byla vyčerpaná a z tancování mě bolely nohy.

Než jsem dorazila zpět, sezobla něco k jídlu, umyla se a ukonejšila chvilkovým čtením Márqueze (sprcha mě většinou probudí, a tak se následně uspávám četbou), bylo kolem jedné hodiny ráno. Asi o půl hodiny později mě probudil strašlivý hluk. Jako první jsem si uvědomila, že jsem nechala svítit světlo. Pak jsem si uvědomila, že řinčí požární poplach.
Vzpomněla jsem na chvíle, kdy pouhé kuchtění u babičky doma dokázalo spustit poplach, a tak jsem se automaticky snažila najít na své krabičce nějaké tlačítko, nějaké baterky k uzmutí. Když jsem rozespale zjistila, že to nelze, hodila jsem na sebe džíny, boty, pobrala jsem mikinu a vytrmácela se ven.
Díky svému oblékání jsem byla samozřejmě jedna z posledních, kdo vyběhl z budovy. Většina mých spolukolejníku stála opodál na parkovišti v papučkách, pouhých tričkách anebo i v pyžamech. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo nás i docela málo (tak kolem 40), neboť mnoho lidí bylo ještě na pařbě.

Po cca 15 minutách přišel nějaký týpek v žabkách a tričku (zastával zřejmě nějakou organizační funkci) a oznámil nám, že si zřejmě někdo hrál s požárním zabezpečením, ale že musíme počkat, než se budeme moci vrátit. Nechali nás stát v té zimě asi půl hodiny. Byla jsem opravdu vděčná, že jsem popadla svou zimní mikinu, neboť mnoho lidí se třáslo zimou. Jedna slečna dokonce vyběhla bez bot. Zároveň jsem si říkala, že taková událost akorát naučí lidi (včetně mě samotné) příště strávit v (potenciálně hořícím) domě o pár vteřin déle, aby se oblékli.
Když se vracel onen týpek s dobrými zprávami, jedna ze slečen sebou jebla o asfalt. Všichni se vyděsili a hned volali o pomoc. Příští den jsem se dozvěděla, že trpěla hypoglykémií a pařba, nedostatečný spánek a stres z poplachu jí ještě přitížil. Ležela na zemi s vytřeštěnýma očima. První mě napadlo, že má epileptický záchvat, avšak byla naprosto v klidu a ani neměla přívěšek na krku. Bylo to docela strašidelné a určitě jí ráno musela strašně bolet hlava, neboť se do ní při pádu těžce uhodila.

V neděli jsem snídala až tak v deset dopoledne, neboť jsem po noční události byla hodně unavená. Během dne jsem se znovu sešla s děvčaty, které jsem potkala na pařbě, nakoupila jsem si jídlo a večer šla na promítání filmu Green Zone, které bylo gratis. Na kampusu mají skutečné promítací plátno, které hodlám ještě mnohokrát využít.

A to byly teprve dva první dny.

Day 05 - A picture of somewhere I've been to

 

Poprvé jsem tam byla kolem svého čtrnáctého, patnáctého roku života. Tou dobou se mezi mými vrstevníky hodně nosilo chodit do čajoven. Na gymplu byly zase čajovny nahrazeny hospodami.
Pamatuji si, jak jsem se hrozně styděla za to, že jsem ještě v žádné čajovně nebyla. Snažila jsem se tento fakt zastírat, ale myslím, že moje společnost mě stejně prokoukla. Zavedla mě tam moje tehdejší nejlepší kamarádka. Měly jsme se tam sejít s našim spolužákem, který byl čirou nenáhodou týpkem, do kterého jsem byla onehda platonicky zamilovaná.

Do této čajovny jsem chodila nejčastěji, i když jsem měla tu čest i s jinými ve městě. Stojí blízko mého domova a zároveň blízko mé bývalé základní i střední školy.
Má skvělou atmosféru. Jak můžete usoudit dle fotky, prostor se nachází v suterénu, který je sice malý, ale ještě se mi nestalo, že bych si tam nesedla. Hačá se na polštářích na vyvýšeném pódiu kolem stolečků osvětlených svíčkou. Dobrá čajovna umí uvést svého zákazníka do ležérního pohodlí. Líbí se mi na nich, že mohou být nenásilně romantickým místem pro páry a zároveň příjemným posezením pro přátele. Čajovny by měly být útulnějšími alternativami kaváren, které jsou zpravidla jasně osvětlené a formální (boty si nesezujete ani se neposadíte či nelehnete na zem).

Mám i špatné zkušenosti s čajovnami. V jedné nejmenované jsem se dostala do konfliktu s tzv. "čajmenkami" - zčásti z vlastní blbosti, zčásti z jejich neurotičnosti. Když jsem se snažila při příští návštěvě napravit onen nepovedný vztah, setkala jsem se pouze s pomstychtivostí a afektovanou neupřímností. Víckrát už se tam nepodívám.
Od té doby mám docela negativní pohled na čajmenky a preferuji čajovny, jež zaměstnávají muže, kteří bývají většinou naprostí pohodáři.

Musím zjistit, jaké čajovny mají ve Velké Británii.

Day 04 - A habit that I wish I didn’t have

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemohu si na žádný výrazný zlozvyk vzpomenout.

Viz takové cigarety: Nekouřím, nikdy jsem nekouřila a nikdy ani nebudu. Nedržím vůči cigaretám nějaký předsudek, spíš jsem ještě nikdy neslyšela žádný důvod, proč bych kouřit měla.

- Ty nekouříš?
- Ne.
- Proč ne??
- A proč jo?

Abych něco dělala, tak k tomu musím mít nějaký důvod. Někdy dělám věci i tzv. "z hecu", ale to nedokážu aplikovat na cigarety. Nemám potřebu držet něco v rukou, když popíjím v hospodě pivo. Držím buď krýgl, panáka, anebo (již) živě gestikuluji. Když jsem nervozní, snažím se s někým vykecat. Když jsem ve stresu, řeším příčiny. Když jsem smutná, pouštím si South Park. Když se nudím, jím.

Cigaretu jsem měla na rtech poprvé a naposledy ve čtrnácti letech. Byla jsem se školním sborem na zájezdu v Čechách a večer jsem doprovodila kamarádku-kuřačku za barák, kde si chtěla zapálit. Nenutila mě, já jsem to prostě chtěla zkusit. Začala jsem se dusit kouřem a cigaretu v půlce zašlápla.

Na cigaretách mi strašně vadí ten smrad. Jako dáma bych nechtěla smrdět po cigaretách, nýbrž chci krásně vonět. Už tak mi vadí, jak mi vlasy a oblečení páchnou, když se v noci vracím domů z hospody. Ještě před odchodem vždy řeším, které oblečení si vzít na sebe, aby mi pak nechybělo po zbytek týdne do pracího dne (což u svetrů či džínů je celkem podstatné).

Druhá věc je fakt, který zpozorovala moje spolužačka z gymplu - holky vypadají s cigaretami strašně. Uznávám, že některým mužům přidává cigareta na sex-appealu. Vždy se mi vybaví Al Pacino v Kmotrovi, jak sedí u svého psacího stolu a poslouchaje své mafiánské kumpány pokuřuje cigaretu. Z přítomnosti té cigarety vyzařuje jakýsi chlad, odměřenost, autorita.
Tito muži však nemají své ženské protějšky. Že prý Monica Bellucci vypadá přitažlivě s cigaretou? Ta by tak ale vypadala i v pytli od brambor. S přítomností cigarety to nemá nic společného.

Jeden z hlavních důvodů, proč bych nekouřila, je sebeovládání. Jsem hrdá na to, že se dokážu ovládat. Neškrábu si štípance, v zápalu hry vztahuji k míči zdravou ruku a ne tu v dláze, neutratím všechny prachy v peněžence za chlast. Kdybych se učinila na něčem závislá (cigarety, drogy, chlast, kofein, ...), své dlouho budované sebeovládání bych ztratila.

Také bych nekouřila kvůli svému zdraví. Za poslední rok jsem prodělala dva zápaly plic. Přestože jsem nyní už vyléčená, občas se mi stane, že mě plíce rozbolí. Je to pocit, jako by mi je někdo uvnitř drtil. Prý je to po zápalech běžné a bolest se vyskytuje i po několika letech. Potřebuji tedy, aby se mé plíce zregenerovaly a ne dále poškozovaly.

Avšak nejsilnější důvod, proč nekouřím? Kuřáci mi přijdou ubozí. Vidím to na své kamarádce, která se neustále vymlouvá na důvod, proč si zapálit. Naivně si namlouvá, že až si nabalí nějakého nekuřáka, tak ten samotný fakt ji donutí přestat kouřit. Už jsem se jí snažila vysvětlit, že dokud sama nebude chtít přestat, tak nikdy nepřestane. Řekla mi, ať mlčím. Nechtěla čelit pravdě.
Vidím to na známých u hospodského stolu, kteří si vyprávějí, jak si už stokrát řekli, že přestanou, a pak si pokaždé našli důvod, proč tu cigaretu zapálit.
Trochu mi je těch lidí líto, ale spíše na ně shlížím. Jsou slabí.

Vybavila se mi jedna vlastnost, která mi u sebe vadí - často řeknu něco nahlas a až poté si uvědomím, jak nevhodně ta věc zněla. Už kolikrát mi na to někdo reagoval: "Tak teď jsem se urazil/a." anebo se začali smát, protože má slova dostala dvojsmyslný sexuální podtón.
Není pravda, že bych mluvila dřív, než bych si všechno promyslela. Spíš mi unikne posluchačův úhel pohledu a jeho přecitlivělost na určitá témata (kupříkladu tělesná hmotnost).
Naštěstí se mi to nestává příliš často. Začala jsem si však dávat mnohem větší pozor na to, co se chystám říct, a myšlenky správně formulovat, aby se mi už nikdy nestala tahle situace:

- Byla jsem na něho hrubá?
- Ne. Spíš bezpáteřní.

Day 03 - My favorite movie

Mnoho let byl mým nejoblíbenějším filmem Moulin Rouge! z roku 2000.



Ten film je mistrovské dílo. Jednoduchý líbivý příběh, nezvyklá ale fungující kýčovitost, herci hrající na 110%, malebná vizuální stránka, jedinečně nakombinovaná hudba, výborně zvládnuté z režisérské stoličky atd. atd.

Také se mi strašně líbily myšlenky:
The greatest thing you'll ever learn is just to love and be loved in return.

Love is like oxygen.

Freedom. Beauty. Truth. Love.

Tento film jsem viděla už mnohokrát a vždy mě dokázal vtáhnout znovu do sebe. Ale momentálně si nejsem jistá, zda pořád stojí na nejvyšší příčce. Jeho zamilovaná naivita mě přestala oslovovat. Možná je to jenom dočasný stav, který doprovází můj cynický štít.

Možná je na čase si najít jiný nejoblíbenější film.

Odchozivší

Před chvílí jsem vytáhla zpod postele dva kufry. Při pohledu na jejich velikost jsem zkonstatovala, že do jednoho zabalím zimní bundu a do toho druhého všechno ostatní.

Dnes ráno mě postel nechtěla pustit, přestože jsem chtěla zařídit vícero věcí, které pomalu ale jistě klepou na dveře. Došlo mi, že mé lože je příliš pohodlné. Přítmí podkrovního pokoje mi ručí spánek až do dopoledne, ranní chládek mě nutí přitáhnout si peřinu ještě blíže k tělu. Tuto noc trávím o poschodí níž. Musím se ráno probudit.

Předevčírem jsem si říkala, že to je poslední sobota za hodně dlouho, kterou prospím v oné posteli.
Teprve před chvílí mi došlo, že natrvalo odcházím od rodičů.

Odlétám za vysokoškolským titulem do zahraničí. Vím, že jinak bych to ani nechtěla. I kdyby se mi na tom oboru, na té škole nelíbilo, nechtěla bych se vrátit do Česka. Jako má lékařka před pár týdny řekla, jsem světoběžníkem po tátovi. Mám tuto zemi ráda, bude se mi velmi stýskat po mém nešťastném městě, ale chci zjistit, zda se tam ve světě skutečně skrývají lvi.

Budu se sice vracet na křesťanské svátky i na letní volno, ale to jsou jen krátká období. Uvědomuji si, že tento týden opustím své rodinné hnízdo.

Poprvé je mi smutno. V rozhovorech s lidmi jsem se naučila dávkovat informace po málu a nevybalit na ně hned, že emigruju do Británie. Občas bych bývala radši, kdyby se mě nezeptali, protože bych pak nemusela pozorovat jejich vyhasínající oči, když si rychle uvědomují, že je samotné taková cesta nečeká.
Pak se mě často ptají, zda nemám strach. Vrtěla jsem zamítavě hlavou a snažila se jim vysvětlit, že jsem zcestovatělá. Jsem zvyklá na to být v novém prostředí, jednat na cizích úřadech, mluvit s cizinci jejich rodnou řečí. Samozřejmě trochu strach mám, ale je to přirozený strach z něčeho nového, nikoliv strach ve smyslu, aby to všechno neskončilo fiaskem.

Začíná mi být smutno, protože budu sama. Někde jsem četla, že jedna ze základních obav člověka je obava z opuštěnosti. A také jedna z nejrozšířenějších. Na tuto deprivaci mám pár léků.
Beru s sebou fotografie svých blízkých, z akcí, na které ráda vzpomínám. Pár drobností, ke kterým mám citový vztah:
Plastový dinosaur, kterého jsem dostala od kamarádky k narozeninám. Věděla, že mám dinosaury ráda, a dokonce se i strefila do mého oblíbeného druhu (parasaurolophus). Říkám mu Lofík.
Sklapovací kovové zrcátko pokryté hieroglyfy, které mi darovala jedna alexandrijská studentka. Je krásné a elegantní, jako byla i ona. Drží pomocí malého magnetku a lidé mi ho vrací se slovy, že ho neumí nebo se ho bojí otevřít. Pokaždé.
Bloček s citáty, úryvky knih a písní - vším, co mě kdy vzalo za srdce. Vedu ho už pár let a především mě fascinuje fakt, že ty nejranější stránky bych nejradši vytrhala. Člověk se mění.
Kovová krabička s beruškou a nápisem . Koupila jsem si ji ve Francii, tehdy byla plná cukrovinek. Během svých gymnaziálních let jsem do ní střádala všechny možné drobnosti - vstupenky na koncerty, letáčky z výstav, desítky jízdenek dálkových autobusů, kartičky z otevírání řek, kresby svých kamarádek, které mi předaly, když jsem ležela na nemocničním lůžku.
Nyní jsem krabičku vyprázdnila a reminiscence uložila do šuplíku. Tato životní etapa pro mě již skončila. Jsem připravená krabičku opět vyplnit.

Došla jsem k závěru, že svou sbírku dopisů s sebou brát nebudu. Místo toho si počkám na nové.

Existuje ještě jedna věc, která mi dodává odvahu opustit domov. Nebo spíš jeden člověk. Pravděpodobně si myslí, že jsem na něj již dávno zapomněla. Možná si už sám na mě nevzpomíná. Ale už nějakou dobu k němu vzhlížím a v těžkých chvílích se ptám sebe WWTD? Líbilo se mi něm, že byl ambiciozní. Mladý Čech, jenž sbalil svých pět švestek a odjel pracovat do Schweitzu.

Odlétám do Anglie. Snad oba najdeme své štěstí.

Day 02 - A photo that makes me happy

 

Fotografie, na kterou jsem narazila v knize časopisu Life "100 nejlepších fotografií minulého století". Šestiletý rakouský sirotek objímá nové botičky, které mu byly darovány Červeným křížem. Autor: Gerald Waller. Rok 1946.

Nechtěla jsem publikovat nějakou fotku, na které bych byla já sama. Napadlo mě sem dát snímek mého psa, ale nebylo snadné vybrat jeden, který by všechny předčil.
A tak jsem si vzpomněla na tuto fotografii, ke které se musím neustále vracet, protože mi z ní měkně srdce. Víc už říct nedokážu.

Day 01 - Fifteen interesting facts about myself

Inspiruji se kamarádčinným blogem.
Jsem tak trochu exhibicionistka. A tedy:

1. Jsem geek a vždy jsem byla. Není to nějaké pomýlení, které by mě náhle v určitém věku popadlo. Pamatuji si sebe v osmi letech, jak sedím na zemi před televizí, češu si vlásky a koukám na animovaného Spider-Mana. To je asi moje nejranější vzpomínka na superhrdinu. Od té doby jsem milovala příběhy boje dobra proti zlu. O lidech s nadpřirozenými schopnostmi a potřebou lidem pomáhat. Mimojiné jsem také psala webstránky ve svých 12 letech, net používám od svých 9 let, miluji filmy, vědu a sci-fi. Byla jsem na FF a skvěle bych si rozuměla s kluky z TBBT. Jo a také nosím brýle.

2. Nevěřím v nic. Měla jsem období svého života, kdy jsem četla astrologické rozbory a články o astrálním cestování. Teď už to považuju za sračky. Jsou to výmysly a nevěřím ani v osud, znamení, magii, v žádnou nadpřirozenou entitu, která by se dala považovat za boha. Někde jsem slyšela, že ve štěstí veří lidé, co nejsou seznámeni s velkými čisly. Jediné, v co bych ráda věřila, je karma, ale už jsem pochopila, že tak svět opravdu nefunguje.

3. Femmes fatales z filmů noir. Jsou mým vzorem. Není to dávno, co jsem objevila tento filmový žánr. Sofistikovaná soukromá očka, která převyprávějí děj. Dlouhé kabáty, fedory, černobělost, napnutá atmosféra. Humphrey Bogart. A krásné ženy, osudové ženy, které vypadají jako dámy a jsou schopny zatočit světem svou pouhou přítomností. Od té doby ujíždím na punčochách, podvazcích, kloboucích, rukavičkách a šátcích.

Rita Hayworth

4. Kostelní zvony. Ať jsem kdekoliv, vždy si uvědomím, jak tamější zvony bijí a porovnávám je s jinými, které jsem již slyšela. Všímám si toho, neboť před mým domem stojí kostel s naprosto kakofonickými zvony, které musím poslouchat už po většinu svého života. Vždy se ptám sebe samotné: Chtěla bych mít takové zvony před domem?

5. Nesnesu aroganci. Ono se říká, že srážka s blbcem je nejhorší. Ale i přes blbce jsem schopna se přenést, přes arogantní lidi ovšem ne. Co je smutnější: Čím víc stoupám po vzdělanostním žebříčku, tím víc arogantů potkávám. Ono se to nese ruka v ruce. Arogantní lidé si myslí, že jsou lepší než ostatní a ponižují je za to. Když potkám arogantního člověka, vaří se mi krev v žilách. Všichni jsme si rovni. Live and let live.

6. Miluji ujetý a absurdní humor. Cirkusáci Monty Pythoni. Muži, co zírají na kozy. Plešatá zpěvačka. Václav Havel. The Rocky Horror Picture Show. A je mi smutno, když si někdo poklepe na čelo a zeptá se mě, kolik jsem již toho vypila. Je mi smutno toho člověka, protože má zábrany dělat bláznivé věci.

7. Ať je to kluk. Času na rodinu mám ještě dost, ale jistě nejsem jediná, kdo už přemýšlel nad tím, jaké budou jejich děti. Cítím se jako klučičí máma. Chtěla bych chodit na jejich baseballové či hokejové zápasy. Vařit jim a pomáhat vybírat správné sako do tanečních. Učit je komunikovat s ženami a rvát se s životem. Udělat z nich správné chlapy. Vždycky se mi líbila soudržnost rodiny Corleonů v Kmotrovi. Matka a otec, čtyři synové, jedna dcera.

8. Mám strach tančit. Nejsem si jistá, odkud se ten strach vzal. Možná v tanečních, kde jsem měla lhostejného partnera, jenž mi zprotivil organizované taneční události. Vadí mi, že je tanec nepřirozený. Předepsané kroky, otočky, elán, který do něj musíš vložit. Když tu hudbu slyším, zachovala bych se zcela jinak. Baví mě "pařit" na hity z rádia, s tím nemám nejmenší problém. Líbí se mi Alesha a její energie a pohyby. Ale když vidím Ala, jak roztáčí tango před diváky - na jednu stranu se mi svírá srdce při představě, že bych tam měla být já, na druhou stranu té dámě strašně závidím.

9. Za mým krasopisem stojí hodiny snahy. Nikdy jsem nerozuměla lidem, kteří o sobě smutně prohlašují, že mají škaredé písmo. Proč s tím nic nedělají, když je to trápí? Mně se vždy líbilo tiskací komiksové písmo, a tak jsem se ho naučila. Také se mi líbila čárka, kterou se přeškrtává psací písmeno "t". Nelíbilo se mi psací písmeno "H", a tak vždy píšu tiskací. Možná to zní ujetě, ale já fakt nad těmihle věcmi přemýšlím.

viz Hellboyovy bubliny

10. Všemu se dá porozumět. Nevěřím tomu, že někdo nemá na nějaký obor tzv. "kapacitu". Vím, že jsem schopna pochopit cokoliv, pokud najdu správný úhel, správný způsob. Na gymnáziu jsem měla nejhorší známky z matematiky, ale ne z důvodu, že bych ji nebyla schopna porozumět. Z důvodu, že mě prostě bavily jiné předměty víc (cizí jazyky, biologie, chemie), a tak jsem jim obětovala svůj omezený čas. Matiku ve skutečnosti hodně obdivuji a ráda bych se jí věnovala ve svém volném čase.

11. Bojkotuji bulvár. A věřím tomu, že má letální účinek na čtenářovy mozkové buňky. Nechápu lidi, kteří si kupují tabloidy a čtou si, kdo se s kým vyspal a kdo se kde sesypal. Nedávno jsem byla u babičky a ta mi v jednu chvíli předala hromadu čtiva se slovy: "Na, dlouhovlásko, tady máš drby." Zasmála jsem se a uvažovala nad tím, jak přišla na to, že by mě něco takového mělo zajímat. Naštěstí jsem tam našla nějaký týdeník a přečetla si akorát rozhovor s Hanou Hegerovou. Docela sympatická dáma.

12. Vždy se vybarvím. Na posledním odběru krve mi sestřička nemohla najít žílu v loketní jamce, a tak mi zapíchla injekci do zápěstí. Bolelo to jak čert. Příští dva týdny jsem chodila s deseticentimetrovou modřinou všemožných barev a děsila své okolí. Hořce jsem vtipkovala, že mám násilnického manžela. Jsem tedy poněkud háklivá na modřiny a štve mě, když se někde potluču, neboť podlitiny jdou na mně výborně vidět.

13. Nikdy jsem nechtěla být princeznou. Ani jsem si nikdy nechtěla vzít svého tatínka. Místo toho jsem chtěla být malířkou, protože jsem strašně ráda kreslila. Pak celou základku jsem chtěla být spisovatelkou. Jediný kluk, kterého jsem si jako dítě chtěla vzít, byl Milánek z první třídy, s kterým jsem tehdy chodila. (Nemám vůbec tušení, jak se to stalo.)

14. Tyrkysová je moje nejoblíbenější barva. Je veselá a pozitivní. Dále mám ráda rudou, neboť je tajemná a smyslná, a ráda se oblékám do všemožných odstínů zelené. Bílá je taky krásná.

15. Bydlím v knižním království. Můj tatík je bibliofil, knihy sbírá celý život. Když na ně přestal mít místo ve své pracovně, začal je ukládat do obýváku, nad schodištěm a v mém pokoji. Když se ráno probudím, mám na očích poličky přetékající knížkami. Občas mě v noci probudí pád některé z nich. Nedávno táta uspořádával své knihy a já si všimla, že mi vedle postele stojí komínek. Myslela jsem si, že se pouze nevlezl do knihovny. Teprve později jsem pochopila, že byl určený pro mě. Knihy, o kterých si tatík myslel, že by se mi mohly líbit. Přišlo mi to milé.

Navrátivší

Včera jsem se vrátila z týdenního pobytu pod stanem. Jela jsem k našim slovenským bratrům do Ráje, společně se svými třemi nejbližšími kamarádkami z gymplu. Byl to výlet, který jsme si slibovaly už aspoň půl roku, avšak nebylo snadné nalézt vhodný termín. Jely jsme na poslední chvíli. Po zpáteční cestě jsme se zase na pár měsíců rozloučily.

Po návratu domů jsem se cítila jako nový člověk. Stereotypní nuda pomaturitních prázdnin mě do té doby ubíjela a teprve teď vidím, jak unyle jsem na tom byla. Také jsem pochopila, že když je mi z prostředí špatně, tak musím pryč. Alespoň na pár dní. Nevím, jak budu takové pocity řešit, až budu starší a s nejmenšími na krku, ale jsem ráda, že teď jsem tak volná. Když jsem tehda lezla po skalách s vodopády stékajícími po mém boku, říkala jsem si, že tohle bych mohla dělat každý den. Najednou jsem plně rozuměla spolužákovi, který se chce státi horským záchranářem.

Chci si v životě najít čas, kdy za sebou zanechám všechny závazky a budu jen chodit a lézt. Přežívat v přírodě, dýchat horský vzduch, anebo sledovat polární záři. Jenom tehdy mám pocit, že skutečně žiju. Tehdy se cítím dobře ve své kůži navzdory tomu, že je pokryta blátem.

Stanovala jsem s kamarádkami, kterým naprosto rozumím. Nevím, zda za to můžou ty čtyři roky, kdy jsme se poznávaly, anebo jsem prostě měla štěstí na takové spřízněné duše. Šla bych s nimi i na konec světa. Respektive, kdybych měla jít na konec světa, šla bych s nimi.
Ale jednu bych vynechala.

Poslední dobou si všímám, jak moc mě štvou ženské. Ty jejich (naše ?!) manýry. Protivnost. Pomstychtivost. Sobectví. A také jsou vlastnosti, které u mužů jsem schopna snášet, ale u ženských mě strašně vytáčejí. Nechápu heterosexuální muže, kteří jsou schopni s ženami žít. Já bych to asi nedokázala.
Když jsem se však s tímhle pokoušela jedné kamarádce svěřit, zle na mě pohlédla, jako bych "zrazovala" své pohlaví. Je se mnou něco špatně, když takhle smýšlím? Amatérský psychoanalytik by nejspíš řekl, že to vypovídá o tom, jak smýšlím o sobě.
Že nejsem smířená se svou identitou.
Anebo taky moc přemýšlím. Proto mám ráda hory. Nutí mě přemýšlet o jiných věcech.

O vodě. O trávě. O lese. O tom, že se smrtí smířit nejde se!
O lásce. O zradě. O světě. A o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě.

Eufemismus

Kdykoliv slyším slovo boubelka, tak se mi zvýší množství adrenalinu v krvi. Nechápu dnešní společnost, která glorifikuje ženskou nadváhu či dokonce i obezitu. Rozumím tomu, že všichni máme nějaký vkus, to je osobní věc každého z nás. Mám kamarádky hubené i tlusté a všechny dokážou být krásné, když chtějí. Nemám problém s jejich váhami. Nestrkám nos do jejich životního stylu. Vadí mi moderní terminologie.

Co je to za společnost, kde největší urážkou je nazvat ženu tlustou, ale označit ji za vychrtlou či dokonce anorektickou je v pořádku? Aby se lidé vyhnuli této ultimátní urážce, začali užívat slovo boubelka. Toto slovo se užívá i v tisku, kde zcela nahradilo spojení tlustá žena. Ale proč takhle přibarvovat realitu? Cožpak ta žena neví, že je tlustá? Jestli je v pořádku mít nadváhu, jestli je to skutečně tak žádané, jak se mnoho dnešních mužů tváří, tak jsem pro, aby se věci nazývaly pravými jmény.

Ať si ženy s hrdostí řeknou: Jsem tlustá!
Ať muži přiznají barvu: Mám radši tlusté ženy!

Zní pravda poněkud absurdně? Za to si můžete sami, když jste si zavedli do slovníku takový eufemismus jako je boubelka.

Další věc, co mi vadí, je pokřivený náhled na hubené ženy. Představy, že si v restauraci objednávají jenom saláty, pohrdají sladkostmi a sezobnou svou nízkokalorickou porci do 5 minut, jsou mylné. Jako slečna se běžně pohybuji v dámské společnosti a ještě nikdy jsem nezažila hubenou kamarádku, která by byla natolik neurotická, aby si počítala kalorie. Neříkám, že takové ženy neexistují. Ale je jich málo, navzdory představám obhájců boubelek.

Možná se ptáte, kam se řadím já? Jsem hubená. Při své malé výšce jsem nikdy nepřekročila váhu 55 kg. Jím českou kuchyni, několikrát měsíčně piju čepované pivo, miluji uzeniny, nepohrdnu pizzou ani čokoládou ani kofolou. Mám plné tváře a štíhlé ruce. A dokonce mám křivky.

S jednou svojí kamarádkou jsem kdysi řešila, že je jedna nevýhoda být takhle hubená - ne každá z nás je geneticky obdarována velkým poprsím. To byl byl jediný důvod, proč bych kdy zvažovala přibrat větší množství kil. Ale jsem příliš spokojená se svou postavou na to, abych ji obtěžkala nadměrným tukem. Možná se nemůžu chlubit svým poprsím - ale vším ostatním ano. A mám své tělo ráda.

Ještě mě napadá jeden zápor v hubenosti - neustojím větší množství alkoholu. V tomhle závidím svým urostlým kamarádům, neboť mně se po třetím pivu točí svět kolem. Jestliže večer ještě není u konce, musím pít pomalu, anebo zůstat chvíli na suchu a trochu vystřízlivět.

Asi před rokem jsem absolvovala první hodinu v autoškole na trenažéru. Zatímco jsem tam seděla a "řídila", instruktor se mě ptal na různé věci, abych se naučila soustředit se i na jiné věci než jen na cestu přede mnou.

Co jste dnes měla ke snídani?
Měla jsem musli s mlíkem.  
Musli s mlíkem? Na tyhle věci moc nejsem teda... A to mlíko bylo nízkotučné nebo plnotučné? (lehce posměšný tón v hlasu)
... Co já vím?

Asi si mě zařadil mezi ty neslavně proslulé, neurotické hubeňourky.

Gordon Livingston: Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý

Při své poslední návštěvě ve veřejné knihovně jsem si uvědomila, že mě přestaly bavit biologické knihy. Poslední dobou nejsem schopna je dočítat a má mysl se zaměřuje trochu jiným směrem. Opět mě zaujaly knížky a články o životě, o povahách lidí, prostě takové ty "psychologické" kecy.

Především mě zajímají texty postarších lidí ve stylu Co bych rád řekl svému mladému já, neboť se v nich odráží určitá moudrost a zkušenost, kterou ještě nemohu mít. Gordon Livingston je psychiatr, který toho zažil docela hodně - válku, smrt dvou svých synů, nesčetné problémy svých pacientů... A sepsal třicet pravd, které je nutné znát.

Mám ráda texty, které mi poskytnou nový, jiný úhel pohledu, pod kterým se mohu nad sebou zamyslet. A ještě radši jsem, když mě pozmění. Udělají ze mě zase o něco lepšího, chápavějšího člověka. Odcituji pár pasáží, které mě oslovily.

Jsme to, co děláme. A naopak, druhé lidi musíme soudit podle toho, jak se chovají, ne co slibují.
Tato myšlenka mě z celé knihy dostala nejvíce. Kolikrát už se mi stalo, že jsem naletěla slovům na místo toho, abych sledovala řečníkovy činy? S autorem v tomhle naprosto souhlasím. Tato obezřetnost se ale netýká jen lidí okolo mě, nýbrž i mě samotné. Dokud nezačnu jednat, jako by se nic nestalo. Nyní již budu dávat větší zřetel na to, co dělám, ne co říkám.

Láska se neztrácí ani po smrti. Ti, kdo odešli, v nás vyvolávají tak silnou lásku, až bychom nevěřili, že jsme jí schopni. Je to jejich odkaz, jejich dar. Naším úkolem je předávat tu lásku těm, kteří ji potřebují. Jen tak zůstaneme věrní jejich památce.
U této pasáže jsem zamáčkla slzu. Je pravda, že mě dojme hrozně moc věcí. Mohu říct, že jsem ještě nikoho, koho bych měla tak silně ráda, neztratila, ale naprosto chápu, co měl autor na mysli. Láska je na životě stejně nejkrásnější.

Jen zlé věci se odehrávají rychle.
Úmrtí. Zranění. Vyhazov. Ztráta atd. Ty dobré věci musíme pěstovat v delším časovém měřítku. Na tom nic nezměníme, i kdyby se nám toto nelíbilo. Jednoduše je nutné tuto pravdu přijmout.

V konzumní společnosti převažuje koncepce okamžitého uspokojení.
Což se příčí s výše uvedenou pravdou. Netýká se to pouze jídla, pití či zdraví (pilulky na všechno), ale celkový pocit štěstí si člověk musí pěstovat. Spokojená budu pouze tehdy, jestliže se tento pocit stane mým dlouhodobým cílem, a neexistuje nic materiálního, co by mi tuto cestu mohlo na vyžádání zkrátit.
Také jsem se zařekla, že skoncuji s televizními reklamami. Nejsem sice pravidelným divákem TV, ale občas si ji zapnu, když třeba snídám anebo na něco čekám. Už teď přepínám teleshopping, který mi neuvěřitelně pije krev, ale budu to praktikovat i na obyčejné reklamy. I když nevěřím v účinnost těch zázračných přípravků, nemohu si být jistá, jak to vnímá moje podvědomí, které je ve skutečnosti primárním cílem reklamních agentur.

Žijeme v kultuře, v níž je pocit, že nám bylo ublíženo, všudypřítomný. (...)  Nejpodstatnější však je, že pokud přeneseme odpovědnost na někoho jiného, připravíme se o blahodárné poznání, že to, co se nám přihodilo, není zdaleka tak důležité jako způsob, jakým se k tomu postavíme.

Co dodat?
Je to dobrá kniha a příště se v knihovně porozhlédnu po dalších autorových publikacích. Také se chystám tuto knížku doporučit své kamarádce, která se chystá na kariéru psychiatra. Jsou v ní obsažené i některé zajímavé přístupy k pacientům a jejich problémům.
Například mě velice zaujala myšlenka, že v dnešní době plné léků téměř na každou prkotinu mnozí trpitelé odevzdávají veškerou zodpovědnost za svůj osud do rukou svých lékařů a neúčastní se aktivně léčby. Přestože mají možnost eliminovat příčiny nemoci, zvláště u duševních potíží (např. splín a antidepresiva).
 

Pod vlivem

Procházela jsem náměstím na cestě do knihovny a spatřila menší, bílý stan. Na něm byl nápis, který prohlašoval, že Ježíš Kristus žije. Docela hodně mě přítomnost tohoto stanu překvapila, neboť s veřejnými náboženskými projevy jsem se v ČR setkala tak akorát u nenápadných, postávajících figur menších sekt. Tohle bylo naproti nim velikánské. A hlasité. Nejspíš hráli nějaký tzv. christian rock, ale nemohu potvrdit, text byl vesměs nesrozumitelný.
Zároveň mě napadlo, že bych si raději poslechla wizard rock, nežli toto.

Na cestě zpět jsem se usadila na jedné ze vzdálenějších laviček náměstí a vytáhla knížku. Slunce pařilo, lidé kolem se ochomýtali a já jsem byla ráda, že jsem zase mezi lidmi. Jejich přítomnost mi dělala radost.
Po chvíli hudba přestala hrát a nějaký muž se ujal mikrofonu. Nepamatuji si přesně, co říkal - vesměs něco o tom, že potřebujeme zachránit, že kdysi nevěřil, ale teď už ano a podobné nepřekvapující řeči. Také tvrdil, že JK není historická postava, ale že teď stojí tam vedle něj, což znělo docela mentál.

Pomalu jsem si četla a zároveň zpracovávala info, které onen muž kázal. Také jsem se rozhlížela kolem, abych zjistila, jak reagují ostatní lidé (pár jich posedávalo jako já, mnoho procházelo, žádný dav před stanem se nekonal) a stírala kapky potu z čela, neboť bylo velké horko.
Když začala hudba, přistoupil ke mně muž.

Nabídl mi letáček s nápisem a webovou adresou. Odmítla jsem s tím, že nemám zájem. Slovensky se mě optal, zdalipak mi bůh nic neříká. Neříká.
Vy nevěříte vůbec v nic? (Budu překládat do ČJ, slovenskou gramatiku neovládám.)
Věřím v lásku.

Poklekl si ke mně a začal mi o sobě vyprávět. O svých přechozích vztazích, které byly neúspěšné a proč. O tom, jak by býval snesl modré z nebe své bývalé přítelkyni, ale ta to nedokázala ocenit. Také byl nevěřící, ale po nespecifikovaném úrazu v boha uvěřil. A pak poznal ženu, kterou si vzal.
Říkal mi, že s bohem v srdci budou mé vztahy pevnější, protože mezi mnou a partnerem bude silnější pouto.
(Jeho názor mi připomněl mou domněnku, proč můj vlastní předchozí vztah časem zeslábl. Domnívám se, že můj bývalý mezi námi postrádal právě toto duchovní spojení.)
Také mi tvrdil, že lidé, které mám ráda, mě zradí a že pouze s bohem v srdci budu moct bojovat proti zlým silám. Nesouhlasila jsem s ním a řekla mu, že se s nimi budu umět poprat sama. Nesouhlasil.

Mluvili jsme spolu cca půl hodiny, možná i déle. Asi tak v polovině jsem měla chuť mu slušně poděkovat za povídání a vrátit se ke čtení, neboť se dialog proměnil v (jeho) monolog a on mi začal kázat. Citoval bibli, mluvil v abstraktních termínech, které mi vůbec nic neříkaly ("Ježíš je pravda." atd.). Tvrdil mi, že majetek nemůže přinést štěstí, s čímž jsem naprosto souhlasila a zároveň nechápala, co to má společného s existencí boha. Tohle se mi nelíbilo. Vůbec ho nezajímalo, zda s ním souhlasím, co si o tom myslím já, jaké jsou moje argumenty. Myslím, že by u lidí měl mnohem větší úspěch, kdyby si s nimi povídal.

Když viděl, že první důvod proč přijmout boha u mě neuspěl, změnil strategii. Prý mě jeho přítomnost povznese do výšin. Začnu vidět svět jinak. Mlel kolem toho hodně omáčky, nepamatuji si přesná slova, neboť jsem se nedokázala ubránit dojmu, že on sám je z toho dost "zblblý". Argument o povznesení by se dal naprosto jednoduše aplikovat i na drogy. Stejná slova. Why drink and drive when you can smoke and fly?

Povedlo se mi ujmout se slova.
Ale já mám takový problém. Já nevěřím, že bůh existuje.
A chtěla bys ho poznat?
Nechtěla. Víte, vy mluvíte jako byste byl pod vlivem. Pod vlivem nějakých myšlenek, přestavy, teorie...
Jsem pod vlivem.

Argumentoval dál, určitě ho moje narážka neodradila. Když viděl, že na mě jeho biblické citace a přísliby prozření nefungují, řekl mi, že mi teď hned dokáže, že bůh existuje. Stačí, když po něm něco zopakuji. On sám pak odkráčí.
Zprvu jsem z toho byla docela rozpačitá, ale nakonec jsem po něm zopakovala jakousi modlitbu. Některé části mi nešly moc přes jazyk, např. žádosti o odpuštění svých hříchů (kterých přesně?) anebo oslovení "JK, pán pánů a král králů", které mi přišlo nadbytečné a teatrální. Řekla jsem si však v duchu, že pro mě to stejně jsou jen plané kecy, a tak není důvod se znepokojovat. Když mi slibuje takovou bombastickou věc, jako je zjevení boha, tak jsem ochotná přeříkat pár keců.

Amen.
To se uvidí. (Odvětila jsem s úsměvem znaje český překlad.)
Poněkud zkřivil tvář a sdělil mi, že po modlitbě je vhodné nic neříkat, abych předchozí slova nepopřela. To mě docela pobavilo. Vzpomněla jsem si ihned na jeho slova o tom, jak strašlivě moc lidí hřeší svojí pýchou a zauvažovala nad tím, zda jsem v jeho představách boha urazila.

Pravil, že se mi bůh zjeví. Také mi podal ruku a představil se mi jménem. Docela jsem si užila vyslovení vlastního jména, neboť je výrazně křesťanské. Řekl mi, že mi žehná, přeje mnoho štěstí do života a aby se mi bůh zjevil. Poděkovala jsem mu.
Poodešel, ale po pár vteřinách se vrátil a optal se, zda bychom nemohli vyměnit kontakty. Odmítla jsem.

Jestli bůh existuje, tak se mi zjeví. (Volala jsem za ním.)
A já v to věřím. (Odvětil s úsměvem.)

Proč sem píšu o tomto setkání? Jelikož jsem ráda, že se odehrálo.
Nevěřím v boha a o náboženství nemám moc dobré mínění. To je však důvod, proč jsem si tam sedla a poslouchala. Chci slyšet druhou stranu a přesvědčit se, že mé argumenty jsou správné. Ani jsem nechtěla toho muže odfakovat, neboť jsem si nepřála, aby si kvůli mě dělal negativní představu o ateistech. Byla jsem na něho milá, hodná. Ochotná si ho vyslechnout a popovídat si s ním. A vše, co jsem řekla, jsem myslela vážně.

Rozhovor pro mě byl intelektuálně náročný, neboť uprostřed jeho monologu jsem cítila, jak mě "bolí mozek". Uvědomila jsem si, jak asi funguje onen brainwashing. Na konci jsem však měla ze sebe dobrý pocit. Udržela jsem si svou pozici, ubránila své názory. Neutekla jsem z boje a za to jsem strašně ráda.

Ještě chvíli jsem tam seděla, abych dočetla kapitolku. Poté jsem se zvedla a schovala sluneční brýle. Kotouč dávno zapadl, zatímco jsme spolu hovořili.

Byl to sympatický muž, šikovný. Kolem třicítky nejspíš. Jen škoda jeho, že byl pod vlivem.

Soukromí

Každý o něm máme trochu jinou představu. Pro mě osobně je to záležitost důležitá a její narušení jsem dříve nesla docela špatně. Avšak s příchodem sociální sítě fcb se to u mě trochu změnilo. Ze začátku jsem byla nesvá i z toho, že jsem tam uváděla své záliby, fotografie či některé myšlenky. Důvod tohoto pocitu ležel v mém strachu z reakce okolí. Zda mě neodsoudí za to, že mě baví to a to. Zda moje fotky nezkritizují a nebudou se mi na nich posmívat. 
Teď už to neřeším. Přestala jsem si tolik zakládat na názoru svého okolí, ojedinělým kritikám jsem schopna se postavit. Jsem ráda, že s pomocí fcb jsem přestala být tak self-conscious a začala si víc věřit. 

Je celkem pozoruhodné sledovat, jaké osobní a upřímné věci někteří lidi na sociálních sítích publikují. Většinou s tím nemám problém a jestliže mě to nezajímá, pak to nečtu, že. Nejsem tady od toho, abych někomu určovala, o čem může nebo nemůže psát. 
Ale není to dlouho, co jedna má gymnaziální spolužačka prožívala na "zdi" svého fcb partnerskou krizi. Prožívala ji cca 2 měsíce. Na úplném začátku mi jí bylo trochu líto, že se jí vztah pokazil. Ale jenom trochu, protože jsem v posledních pár měsících ohledně partnerských vztahů docela zcyničtěla (drtivá většina v mém okolí se rozpadá a ty, co zůstavají, by byly pro mě neúnosné). Avšak míra jejího zoufalství (ano, zoufalství) nepolevovala. Elegie, nezodpověditelné otázky, bláhové představy o ideálu a slovní ataky určené jejímu bývalému (jehož rozhodnutí ji opustit jsem po krátké době začala rozumět).
Párkrát jsem jí tam dokonce odepsala, ptž mi její blbost přišla nebezpečná (vůči ní samotné). Avšak kdo pomoc nehledá, tak ji ani nepřijímá. Vydržela jsem číst ty její fňuky asi měsíc, pak jsem si její kecy zablokovala. Nemám tušení, zda už se z toho dostala, každopádně můj pohled na ni se docela změnil. 

Na sociálních sítích, blozích tyhle výlevy beru. Člověk si občas potřebuje ulevit a ne vždy má u sebe někoho, kdo by ho poslouchal. Jestliže to někoho nezajímá, není nic jednoduššího, nežli kliknout na křížek. A je to. Ale něco jiného je osobní rozhovor (může být i chat na IM).

Na gymplu jsem měla jednu kamarádku, docela blízkou, která měla až neuvěřitelné potřeby vyprávět nám své sexuální zkušenosti. Když jsme s děvčaty jely na prázdniny na horskou chatu, jeden večer jsme si navzájem tyhle záležitosti vyprávěly. Nebo spíš, 2/4 mluvily. Bylo to zábavné a i zajímavé a myslím, že nás to docela stmelilo. Ale ta kamarádka (nejzkušenější z nás všech, podotýkám) se nám po zbytek studia svěřovala pokaždé, když se stalo něco nového. Vlastně jsme se takhle dozvěděly, co všechno se svým přítelem dělá, jaké on má zkušenosti a když se nám i rozplývala nad tím, jak je pružný, tak mi to přišlo už celkem dost absurdní. Neříkala nám to, aby se pochlubila. Spíš se chtěla svěřit, chtěla se podělit o své štěstí i neštěstí (ne všechny historky byly úsměvné), poradit se.

Vybavují se mi zahraniční seriály a filmy, kde fiktivní postavy vedou takové řeči docela často. Nad kafem, nad pivem i při každodenních činnostech. Ale je to tak i ve skutečnosti? Docela by mě zajímala odezva vás, čtenářů. Možná zde hraje i věkový faktor. Ne všichni mí přátelé jsou natolik zkušení, aby měli obstojné historky k vyprávění. I když, jestli je jedna věc, kterou jsem se naučila, pak že je nemožné si u lidí správně natipovat s. zkušenosti. Ne každý o tom mluví, ne každý se veřejně prezentuje jako nadrženec/-kyně či kurevník/šlapka. Je spousta lidí, u kterých jsem se v těchto záležitostech zmýlila. 
Myslím si však, že je to dobře. Nepovažuji se za konzervativce, který bere sex jako zakázané ovoce, ale tohle "tabu" mi momentálně docela vyhovuje. Proč?

Mě to kurva nezajímá. Nepotřebuji vědět, že je něčí přítel pružný, že se dva mí přátelé před půlhodinou pomilovali ve sprše, že můj spolužák pleská své milence penisem po obličeji. Prostě mě to nezajímá a myslím si, že to jsou soukromé záležitosti každého z nás. Nevadí mi podobné seance, jako jsme s děvčaty zažily na chatě, to bylo takové fajn, stmelující, ale jinak mě nebaví tyhle věci poslouchat. Já sama nemám potřebu se o své sexuální zážitky s nikým dělit (kromě partnera, samozřejmě), prostě nevidím důvod.

Jsem tedy konzervativní? Jsem divná? Frustrovaná? Jsem vadná? Anebo jsem prostě trochu jiná než vy? Na tom přece není nic špatného, ne? Sama nevím, neprezentuji zde svůj názor jako ten jediný správný a neříkám, že vy jste zlí, jestliže se takhle lidem svěřujete.

Všechno tohle neznamená, že se nechci s lidmi bavit o sexu. Zdaleka ne, beru to jako přirozenou, zábavnou a nezbytnou součást života. Nevadí mi probírat s nimi jejich názory na různé praktiky, situace, formy atd. Ale tohle dokážu i bez toho, abych je (bezdůvodně) zpravovala o tom, kdo mě kdy a jak položil na záda (či já jeho).
I don't kiss and tell.
  

Slabost

Zamyslím-li se nad sebou, pak jsem hodně samotářský člověk. Snad to plyne z toho, že jsem vyrůstala bez sourozenců, nevím. Možná to mám prostě v sobě. Každopádně přesto občas zakouším pocity opuštěnosti, tak typické pro náš živočišný druh. Nutnost být ve společnosti. Patřit do nějakého kolektivu. Být tím kolektivem uznávána.

Snad každý zakoušíme tu zvědavost a nedočkavost, když se nás někdo pokouší slovně popsat. A když jsou to hezké věci, tak se více než hezky poslouchají.

„Tohle je Dlouhovláska a je to strašně chytrá holka,“ představovala mě nedávno kamarádka své sestřenici. Samozřejmě mě to polechtalo na sebevědomí, což mi vydrželo asi do té chvíle, kdy mi sestřenka málem rozdrtila ruku.

A v tu chvíli jsem si řekla: Odteďka budu také drtit ruce!
Krátký, ale silný stisk. Ještě dalších 15 minut jsem uvažovala nad tím, odkud ta drobná holka sebrala tolik síly. Zanechala ve mně přetrvávající dojem a to se mi líbilo.

Příliš silným dojmem jsem však na jejího přítele zřejmě nezapůsobila, neboť si tehda ani neuvědomil, odkud mě zná. A to jsem si, já ješita, myslela, že když mě před pár měsíci opakovaně (tzn. v průběhu vícero dní) balil v hospě, tak jsem na něj nějak trvaleji zapůsobila. Trochu mi to srazilo hřebínek, ale to je dobře. Nejsem jediná holka ve městě a byla by chyba myslet si, že za sebou zanechávám stopu jako Ava Gardner.

Občas přemýšlím nad tím, jak bych se sama definovala. Jaké špatné vlastnosti bych uvedla? Jsem nedůvěřivá a zdrženlivá. Od určitého momentu svého života si dávám setsakra pozor na to, jakého chlapa si pustím blíž k tělu. I když vím, že to nemyslí zle, i když vím, že je milý a galantní, to číslo mu nedám, protože vím, že jeho nechci. A falešnou naději rozdávat odmítám.
Jsem mlčenlivá. Už tolik kluků i dívek se mi stěžovalo, že jsem tichá. Takové stížnosti mi přijdou občas absurdní, neboť společností kolují opačné reakce – že ženské příliš mluví. Ale já to opravdu neumím. Řeknu něco, když to má hlavu a patu, když je to aspoň trochu duchaplné. Ale plácání mi opravdu moc nejde. Asi bych se měla vyučit ve small talku…

Další svoji negativní vlastnost jsem se dozvěděla z úst druhého. Což by nebylo tak strašné, nejednalo-li by se o člověka, jehož úsudku si vážím. Kdyby to nebyl člověk, jenž by na mě kvůli této nešťastné vlastnosti plně nezanevřel a nerozhodl se, že někoho takového ve svém životě mít nechce… A přitom já nežádám zas o tolik. Jenom o přátelství. Ale pro některé lidi je nejspíš i tohle moc.

A přitom mít fungující, oboustranné přátelství je něco úžasného. Možná nebylo plně funkční teď, ale na takových věcech se musí pracovat. A nejspíš v tom je ten zádrhel. Některým lidem nestojím za to.

O jakou vlastnost se jedná? Takovou, která mě provází snad celým životem. Vznikla ještě na základní škole, kdy jsem roky trpěla šikanou svých spolužaček. Pokračovala mými gymnaziálními léty, kdy jsem otáčela oči v sloup a záda k lidem, které jsem nemohla vystát. Je to vlastnost, kterou jsem se dokonce naučila od jednoho ze svých rodičů a teprve nyní jsem prozřela, že není ctností, nýbrž slabostí.

Nebojuji.
Vyhýbám se konfliktům. Důstojná odkráčení z místa činu jsem považovala za ctihodná, cítila jsem se dobře, neboť jsem se nesnížila k atakům a urážkám. Na co jsem však zapomněla, byl dojem, který jsem zanechávala ve svém oponentovi. Viděli mé ústupy jako útěky. Projev slabé osobnosti. Neschopnost obhájit vlastní stanovisko. Neochota řešit potíže. Nemožnost „přežít“ v dnešním světě.

Tak strašně se stydím. Kvůli této slabosti, své nejvyšší slabosti jsem v životě ztratila věci, příležitosti a lidi. Nikdo mě nikdy nenaučil bojovat a já se zaříkávám, že až budu mít jednou děti, tak z nich udělám bojovníky.
Nemohu změnit minulost, život dal každému z nás do vínku něco zlého. Dokonalý člověk neexistuje. Jsem taková, jaká sem, ale já rozhoduji, kým budu! Budu lepší. Naučím se se životem rvát, neboť již nechci přicházet o věci, které mohu mít.

Posledních pár let jsem se soustředila na své vztahy s lidmi. Učila jsem se s nimi vycházet, být dobrou kamarádkou, partnerkou, studentkou, být dobrým člověkem.
Nyní pro mě začala nová etapa. Budu se soustředit na sebe. Ne na to, co ode mě ostatní lidé požadují, ale naučím se bojovat za sebe samotnou, za své sny, za své názory, za své způsoby. 

Nejsem pro vás dost dobrá? Jebat. Pak vy nejste dost dobří pro mě, když nedokážete docenit mé kladnosti.

Přestávám vás žádat o to, abyste mi dali další šanci. Bojovník nežádá.
Ale mohli byste mi držet palce.

Přijímací zkoušky na VŠ v Anglii (2)

Nyní jsem musela podat přihlášku. Většina britských škol používá systém UCAS. Vytvořila jsem si tedy účet a vybrala univerzitu a obory (rozhodla jsem se hlásit na všechny tři dříve zmíněné, abych zvětšila pravděpodobnost přijetí).

Nastal prosinec. Přišel mi poštou dopis z W., ve kterém mě požádali o motivační dopis a referenci některého svého vyučujícího.
Dopis jsem promýšlela hodně dlouho, neboť mi bylo řečeno, že na něj dávají na vysokých školách velký důraz. Napsala jsem ho zprvu v češtině a následně ho spolu s mým tátou přeložila. Byl psán především v informačním duchu, ale dovolila jsem si tam použít několik uměleckých obratů, aby působil esteticky lépe.
Co jsem tam tedy na sebe napráskala? Psala jsem tam o svém původů, biligvní výchově a zemích, které jsem navštívila. O svém studiu na jazykovém gymnáziu, ovládaných jazycích a výměnných pobytech v cizích zemích. Tyto informace je měly přesvědčit, že jsem schopná žít a studovat v cizině.
Většinu dopisu jsem však věnovala filmu. Psala jsem o tom, kdy jsem se o něj začala zajímat a také o přednáškách a filmových festivalech, které jsem navštívila. Důvod, proč mě film zajímá. Dále jsem zmínila kulturní akce, kterých jsem se během svých gymnaziálních studií účastnila (jako divák i organizátor), abych je přesvědčila, že jsem schopná v oboru působit a komunikovat s týmem i diváky. Zmínila jsem své absolvované umělecké kroužky a způsob, kterým se o obor zajímám ve svém volném čase (psaní scénářů atd.). Filmové časopisy, komorní kina a kritéria filmu, která jsou pro mě důležitá při jeho volbě.
Motivační dopis jsem ukončila zdůvodněním, proč chci studovat v cizině a proč jsem si vybrala Anglii a jejich školu (tzn. vychválila jsem je). Měl cca 700 slov.

Co se týče reference, musela jsem si nejprve zvolit profesora. V úvahu padla samozřejmě třídní, která mě znala a učila francouzsky již čtvrtým rokem, ale nakonec jsem se rozhodla pro češtináře. Proč? Především proto, že jsem si velice vážila jeho úsudku. Je to inteligentní a znalý vyučující, u kterého jsem si byla jistá, že jeho reference bude mít úroveň. Navíc mě učil humanistický předmět, ve kterém často probíral i filmové médium, vyučoval mediální seminář a spolupodílel se na kulturních akcích, kterých jsem se účastnila i já, takže jsem věděla, že to tam zmíní.
Požádala jsem ho tedy o pomoc a on svolil, že to napíše. Psal to v češtině a my jsme to doma přeložili do angličtiny.
Musím poznamenat, že jsem se ze začátku bála onu referenci přečíst. Strašně moc jsem si vážila jeho názoru a byla jsem nervózní, jak mě asi popsal. Trvalo mi asi půl dne, než jsem se odvážila onen dokument otevřít. Musím však říct, že to napsal krásně. Dokonce jsem měla pocit, že mi v některých věcech „přidal“. Psal o některých předmětech, které jsem na gymplu měla (jazyky a mediální seminář), a o kulturních akcích, kterých jsem se během svého studia účastnila (víceméně to stejné, co jsem již zmínila ve svém dopise). Nakonec mě popsal jako studentku a zmínil mé školní práce, které se týkaly filmu (např. prezentace).

Oba dokumenty jsem odeslala mailem někdy v lednu. Zároveň jsem zaplatila přihlášku na UCASu.
Většina VŠ v Anglii brala přihlášky do 19. ledna. Já jsem ji samozřejmě zaplatila na poslední chvíli (pár dnů před termínem) a docela hodně se stresovala, zda ji zpracují včas. Naštěstí, pokud si pamatujete, byly v letošní zimě docela velké kalamity a Warwick se rozhodl posunout termín o týden později, aby dal šanci přihláškám, které byly poslány poštou.

Někdy v únoru mě požádali o to, abych jim poslala potvrzení o svém středoškolském studiu angličtiny a matematiky. Proč angličtina, to jsem chápala, matematika mě překvapila. Zřejmě se chtěli ujistit, že nejsem úplný debil. Navrhovali mi poslat jim své poslední vysvědčení (pololetní ze čtvrťáku), ale to se mi nelíbilo. Z angličtiny jsem tehdy poprvé dostala za 2 a z matematiky jsem měla 3. To nejsou příliš reprezentabilní známky. Domluvila jsem se tedy s angličtinářkou, aby mi sestavila jakési prohlášení o tom, že jsem absolvovala výuku AJ a MAT a zmínila tam známky z vysvědčení konce 3. ročníku (tj. 1 a 2 – mnohem lepší). Vytiskla to na papíře s hlavičkou školy, přidala razítko, podpis, naskenovala a odeslala na předepsanou adresu.

V půlce března mi přišel další dopis, ve kterém psali, že veškeré poslané dokumenty jsou v pořádku a že jsem prošla prvním kolem. První vítězství!
K úspěšnému absolvování druhého kola je třeba poslat „esej“. Esej se měla týkat filmu, knihy či televizního pořadu. Moc se mi nelíbilo, že mi k jejímu sepsání dali pouze necelý měsíc, a bála jsem se, že v kombinaci se školou, maturitou a jinými povinnostmi se to odrazí na kvalitě mé práce.
Nejdůležitější však bylo se správně rozhodnout, které dílo zkritizovat.
Věděla jsem, že musím zvolit něco, o čem mnoho vím a k čemu mám nějaký citový vztah, neboť se obojí odráží na kvalitě konečné práce. Zprvu jsem chtěla psát o své nejoblíbenější knize Solaris (od Stanislawa Lema). Viděla jsem dokonce obě její filmové adaptace (r. 1972, r. 2002) a to jsem tam mohla zmínit a porovnat.
Nakonec jsem se však rozhodla psát o filmu Fantom Opery (r. 2004). Je to můj nejoblíbenější příběh ze všech příběhů, četla jsem vícero knižních verzí, mám naposlouchané muzikály a viděla jsem celkem 7 filmových adaptací. Pokud je něco, čemu rozumím a co zároveň miluji, pak je to Fantom Opery.
Další výhodou je, že má vybraná verze filmu není dokonalá. Myslím si, že mnoho lidí dělá chybu v tom, že si vyberou oblíbené dílo, které je velice kvalitní a na čem nedokážou pojmenovat mínusy. FO má mnoho jak kladů, tak i záporů.

V den psaní recenze jsem si film (už po milionté) pustila a dělala si poznámky (herci, přechody mezi scénami, hudba, kostýmy, dialogy, struktura příběhu - prostě všechno). Poté jsem si rozdělila poznámky do tří kategorií – struktura filmu, herci, hudba - , neboť to jsou hlavní pilíře, na kterých tento konkrétní film stojí.

Tentokrát jsem psala práci rovnou v AJ. Začátek byl hodně těžký a já nevěděla, jak recenzi uvést. Nakonec jsem nad prací strávila den a pak ji šla ukázat svému tátovi ke korektuře. Opravil mi pár hrubek a pomohl přeformulovat věty, které se mu z pohledu rodilého mluvčího nezdály. Recenzi jsem nechala večer poležet, vstřebat, a následující odpoledne ji odeslala na mail zmíněný v dopise.
Z recenze jsem měla docela hodně dobrý pocit. Líbila se mi. Měla něco málo přes 1 000 slov.

Začátkem dubna jsem recenzi poslala. A čekala, co přijde dál.

Přijímací zkoušky na VŠ v Anglii (1)

Poprvé mě napadla myšlenka, že bych šla studovat VŠ v zahraničí, když jsem se v létě před čtvrťákem dozvěděla o kamarádčinném osudu. Je to Češka žijící v Belgii, která měla za pár měsíců nastoupit na VŠ ve Skotsku. Docela mě ta novinka překvapila a zároveň zalila nadšením. Co kdybych také šla studovat do zahraničí?

Přemýšlela jsem nad tím víc a víc, diskutovala o tom se svými přáteli, až jsem se nenápadně zeptala svých rodičů, co na tento nápad říkají. Schválili mi ho s nadšením a za to jsem jim velice vděčná.

Věděla jsem, že mi štěstí (ve štěstí nevěřím, ale buďme prozaičtí) hraje do karet. Mám za sebou bilingvní výchovu svých rodičů (ČJ + AJ), díky které jsem schopna plynně mluvit severoamerickou angličtinou. Rozumím jí, jsem schopna ji číst a asi i psát bez výrazných obtíží. Snad jen gramatiku jsem během svých studií na české základní a střední škole flákala, neboť mě nikdy nebavila a raději jsem odvozovala pravidla z naposlouchané mluvy.

Další věcí je, že pobyt v cizině pro mě není španělskou vesnicí, neboť jsem měla možnost si zacestovat do různých zemí a krátkodobě v nich i žít. Docela jsem si věřila v tom, že bych si v cizině sama poradila.

A nejspíš nejdůležitější věc – naši byli ochotni mi studium v zahraničí zacálovat.

Dále jsem se rozhodovala, kam bych vlastně jela. Anglicky mluvící země pro mě byly jasnou volbou, přestože bych měla za sebou čtyřletou, docela intenzivní výuku francouzštiny na gymplu. Avšak ve fránině jsem si nevěřila natolik, abych zasedla do fr. lavic. Volba angličtiny pro mě byla spíš otázkou pohodlnosti…

Ale kam tedy? Do Států se mi nechtělo. Ochutnala jsem americkou kulturu během některých svých dovolených a navíc… díky svých pobytů u příbuzných v Kanadě mám zažitou onu severoamerickou mentalitu, která se v obou zemích příliš neodlišuje (alespoň ne na jihu Kanady). Ne že by byla špatná, avšak hlubší poznávání amerického stylu života mě tolik nelákalo.
Nejpřirozenější možností byla samozřejmě již zmíněná Kanada. Ale tam se mi taky nechtělo. Měla bych sice mnoho výhod – od občanství, částečné znalosti toho „jak se tam věci mají“ až po známé – avšak to pro mě „nebylo ono“.

Chtěla jsem zažít něco jiného.
 … a ta Anglie se mi tuze líbila.

Tou dobou jsem už nastoupila do čtvrťáku a měla si vybírat maturitní předměty. Tehdy jsem ještě nevěděla, že moje přijetí na VŠ bude také záviset na tom, z kterých PT odmaturuji.

Z češtiny a frániny jsem musela maturovat povinně (byla jsem v tzv. „francouzské třídě“). Jasnou volbou pro mě byla angličtina. Jako čtvrtý předmět jsem si vybrala biologii. Proč? Velice mě baví, je snad jediným přírodovědným předmětem, kterému jsem schopna bez větších obtíží rozumět a pamatovat si + byla mou českou vysokoškolskou volbou, jestliže bych se do Anglie nedostala. Takže na přijímačky bych se ji stejně musela naučit. Nemluvě o tom, že už léta koluje fáma, že zkoušející z přírodovědných předmětů jsou schovívavější než ti z humanitních.

(Ostatní spolužáci volili předměty jako je matematika – ani náhodou, měla jsem z ní nejhorší známky; dějepis – příliš mnoho jmen a dat, které se mi pamatují hůř nežli klasifikace prvoků; základy společenských věd – údajně nejtěžší maturitní PT, neboť shrnuje velké množství infa z filozofie, práva, psychologie, sociologie a já nevím čeho ještě; zeměpis – během svých gymnaziálních let jsem došla ke smutnému závěru, že zemák prostě nejsem schopna „obkecat“ – netuším proč.)

Nastal konec podzimu a já jsem začala hledat anglickou školu. Uvažovala jsem nad oborem, což bylo mnohem těžší, než jsem čekala. Jasně, v ČR bych se ráda dostala na biolu, ale v Anglii? To mi přišlo jako sci-fi. Necítila jsem se na to dostatečně dobrá.
Jak mi už říkala jedna má kamarádka: „To je prokletí nás, kterým jde víc věcí. Je těžké se rozhodnout, kterou z těch drah následovat.“
Věděla jsem, že mi jde lingvistika. Ale nechtěla jsem skončit jako překladatelka, na tlumočnici nejsem dostatečně společenský typ a ani jsem nechtěla následovat rodinnou tradici učitelství (because I would suck as a teacher).
V hlavě mi pořád našeptával hlásek slovo „film“. Filmem žiju. Tvoří velkou část mé osobnosti, rozumím mu dost dobře, mám přehled a hlavně mě baví. Napadlo mně tedy, že bych studovala filmovou teorii. Věděla jsem, že zde bych měla se svými znalostmi mnohem větší šanci, nežli u biologie. A tak moc jsem chtěla do ciziny.

Hledala jsem tedy na netu školy, kde se takový obor studuje. Nakonec jsem skončila u University of Warwick, která měla asi jako jediná širší záběr v tomto oboru. Vyučuje nejen Film Studies, ale také Film and Literature a Film and Television Studies. Zkoumala jsem dál tuto školu a líbila se mi čím dál tím víc. Není to sice Oxbridge (kde se uzavírají přihlášky již v říjnu, takže by bylo stejně pozdě), ale v posledních pár letech se Warwick vyšvihl v žebříčku nejlepších výšek ve VB na docela slušné místo. Nejsem si ovšem jistá, jaká byla kritéria. Vzpomněla jsem si však na jednoho známého, který podával přihlášky do USA a který mi radil, že se mám podívat dopředu na reputaci své zvolené školy.

Nuže, školu i obor jsem už měla.