úterý 5. října 2010

Stěhování

Jak začít, když je toho tolik, co teď zažívám? Chtěla jsem tento článek nějak sofistikovaně uvést, procvičit si svou kreativitu a smysl pro "uměleckost", ale tentokrát se s tím nebudu tak párat.

Můj sen se splnil - studuji univerzitu v Británii. Na koleje jsem se nastěhovala v sobotu a byl to pro mě takový poněkud Den D (Den Debil). Do té doby jsem byla ubytována v motelu, kde se mi podařilo rozbít jejich skleněné víko od pekáče, zničit zásuvku, a nakonec i nechtěně ukrást houbičku k mytí (ale oni mi zase zabavili mýdlo, čímž se snažím své faily ospravedlnit). S sebou jsem měla dva těžké kufry, sportovní tašku a batoh na záda. Samozřejmě bych to vše nedokázala přemístit na jeden pokus. Nechala jsem tedy ten větší kufr na recepci, koupila si celodenní jízdenku na bus a s batohem na zádech, sportovní taškou na kufru jsem jela na kampus.

Řidič busu byl hodně upovídaný a hlasitý a připomínal mi bizarní autobusovou dvojici řidiče a visací hlavy z Harryho Pottera 3 v jednom.
Hrozně mi vadí, že britské autobusy nemají uvnitř zabudovaný nějaký displej, který by zobrazoval příští zastávku (tak jako to dělají naše solarisy). Ani se nedá spoléhat na počet zastávek, neboť pokud je prázdná a nikdo nezmáčkl tlačítko k oznámení výstupu, řidič u nich nezastaví. Pečlivě jsem tedy sledovala krajinu a jako blbec lepila obličej na sklo, kdykoliv jsem spatřila ceduli s nenápadným nápisem jména zastávky.
Nějaký postarší pán mě dokonce nechal se posadit na jeho místo, neboť bylo hned vedle prostoru pro kufry. A asi jsem vypadala dost zničená z tahání svého nákladu.

Cesta trvala asi půl hodinky, a dokonce se mi podařilo vystoupit na správné zastávce. Dotrmácela jsem se s kufry až ke svým kolejím, kde jsem si s hrůzou uvědomila, že se rozkládají v cca 5 budovách. Došla jsem tedy do nejbližší z nich, zanechala zavazadla uvnitř a optala se jedné stěhující se slečny, odkud vzala klíčky na pokoj. Dozvěděla jsem se, že v jiné budově. Nechala jsem tedy kufry na místě, což bych za jiných okolností nikdy neudělala (jsem přece jenom Češka a jsem z Ovy, kde nechávat věci ležet bez dozoru je dobrovolná laskavost zlodějům). Ale moje ruce byly zarudlé a bolavé, já byla zpocená a nevrlá a na opatrnost jsem se vykašlala. Dokonce jsem zanechala na kufru tašku, ve které byla láhev slivovice - nějak jsem si byla jistá tím, že taška nespadne.

Ve vedlejší budově jsem vypsala nějaký formulář, předala dvě pasové fotky a vyfasovala klíče. Když jsem se vrátila, mé věci byly stále na místě. Bylo teprve kolem půl desáté a většina kolejníku se rozhodla dorazit až později. Zjistila jsem, že můj pokoj leží v prvním patře, což mi opět zrychlilo tep. Naštěstí jsem hned zpozorovala výtah. Když jsem se dotrmácela do svého krásného pokoje, došlo mi, že tu cestu budu muset absolvovat ještě jednou, s druhým kufrem. Nadávky.

Můj pokoj má zabudované vlastní umyvadlo, záchod a vanu se sprchou. Jsem za tento luxus opravdu vděčná, neboť si nemusím zjišťovat, kdy je záchod volný, sdílet sprchu s 11 dalšími lidmi (vždy se mi vybaví všechny možné nemoci a infekce, které mohu na společných hygienických zařízeních dostat) a holit si nohy, jak dlouho se mi zachce.

Kuchyňka stojí hned vedle mých dveří, což je docela nevýhodné, neboť se tam po večerech scházejí lidé a hlučně se baví. Domnívám se však, že mí sousedi na chodbě na tom asi nebudou o moc lépe. Sdílím ji s 11 dalšími lidmi a každý máme pro sebe jen půl poličky v ledničce a pak i v mrazáku. Přijde mi to ohavně málo a ještě jsem nezjistila, jak velké zásoby potravin budu moct skladovat.

K nastěhování jsme měli dohromady dva dny, sobotu i neděli. Během těchto dnů bylo na kampusu hodně živo, kolem se ochomýtali nejen tzv. "freshers" (= nováčci), ale mnoho starších studentů, kteří ukazovali cestu, odpovídali na dotazy a tvořili zábavnou kulisu (hlasitá hudba, moderování před mikrofon). Byla jsem úplně overwhelmed. Také jsem se cítila docela nesvá, neboť jsem nikoho neznala a ostýchala se se seznamovat.
Večer se konala Freshers Party, na který měl přístup jen ten, kdo si koupil Freshers tričko. Lidé si na něj psali svá křestní jména, název oboru a jméno kolejí. Když totiž začala hudba, nebylo téměř slyšet slova a lidé si ukazovali na příslušná místa na tričku. Základní otázky What is your name? Where are you from? What course are you studying? a Where are your staying? zaručeně lámaly ledy.
Dala jsem si tam pintu drahého Foster's a v tišších chvilkách se seznámila s větším množstvím lidí. Kolem půlnoci jsem zamířila zpět na koleje, neboť jsem byla vyčerpaná a z tancování mě bolely nohy.

Než jsem dorazila zpět, sezobla něco k jídlu, umyla se a ukonejšila chvilkovým čtením Márqueze (sprcha mě většinou probudí, a tak se následně uspávám četbou), bylo kolem jedné hodiny ráno. Asi o půl hodiny později mě probudil strašlivý hluk. Jako první jsem si uvědomila, že jsem nechala svítit světlo. Pak jsem si uvědomila, že řinčí požární poplach.
Vzpomněla jsem na chvíle, kdy pouhé kuchtění u babičky doma dokázalo spustit poplach, a tak jsem se automaticky snažila najít na své krabičce nějaké tlačítko, nějaké baterky k uzmutí. Když jsem rozespale zjistila, že to nelze, hodila jsem na sebe džíny, boty, pobrala jsem mikinu a vytrmácela se ven.
Díky svému oblékání jsem byla samozřejmě jedna z posledních, kdo vyběhl z budovy. Většina mých spolukolejníku stála opodál na parkovišti v papučkách, pouhých tričkách anebo i v pyžamech. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo nás i docela málo (tak kolem 40), neboť mnoho lidí bylo ještě na pařbě.

Po cca 15 minutách přišel nějaký týpek v žabkách a tričku (zastával zřejmě nějakou organizační funkci) a oznámil nám, že si zřejmě někdo hrál s požárním zabezpečením, ale že musíme počkat, než se budeme moci vrátit. Nechali nás stát v té zimě asi půl hodiny. Byla jsem opravdu vděčná, že jsem popadla svou zimní mikinu, neboť mnoho lidí se třáslo zimou. Jedna slečna dokonce vyběhla bez bot. Zároveň jsem si říkala, že taková událost akorát naučí lidi (včetně mě samotné) příště strávit v (potenciálně hořícím) domě o pár vteřin déle, aby se oblékli.
Když se vracel onen týpek s dobrými zprávami, jedna ze slečen sebou jebla o asfalt. Všichni se vyděsili a hned volali o pomoc. Příští den jsem se dozvěděla, že trpěla hypoglykémií a pařba, nedostatečný spánek a stres z poplachu jí ještě přitížil. Ležela na zemi s vytřeštěnýma očima. První mě napadlo, že má epileptický záchvat, avšak byla naprosto v klidu a ani neměla přívěšek na krku. Bylo to docela strašidelné a určitě jí ráno musela strašně bolet hlava, neboť se do ní při pádu těžce uhodila.

V neděli jsem snídala až tak v deset dopoledne, neboť jsem po noční události byla hodně unavená. Během dne jsem se znovu sešla s děvčaty, které jsem potkala na pařbě, nakoupila jsem si jídlo a večer šla na promítání filmu Green Zone, které bylo gratis. Na kampusu mají skutečné promítací plátno, které hodlám ještě mnohokrát využít.

A to byly teprve dva první dny.

0 komentářů:

Okomentovat