Nový svět

Studium na britské VŠ se dělí na podzimní, jarní a letní trimestr. V každém trimestru se pak týdny číslují - Week 1, 2, 3, ...

Momentálně se nacházím ve svém Week 4. Jsem zabydlená, chodím na pravidelné nákupy potravin, mám britský účet i sim kartu. Mám přátele, s kterými si již mohu dovolit v kuchyňce mlčet, aniž by nás ticho tížilo. Umím využívat knihovnické služby i skříňku v převlíkárně bazénu (Main Pool).
Cítím se však nesvá.

Kolem mne se toho děje tolik. Na kampusu existuje tolik aktivit, tolik příležitostí a mě strašně mrzí, že si na ně nedokážu najít čas. Neustále si říkám "jednou" anebo "příští rok", "to přijde", nedokážu si totiž přiznat, že bych se k těmto akcím nikdy nedostala.
O jaké věci jde? Třeba o sporty. Dá se tu naučit potápět, hrát lakros, kriket, šerm a 70 dalších sportů. Existují zde spolky, jako například Debatní kroužek, který by mi zatraceně pomohl s anglickým vyjadřováním. Francouzský spolek, s kterým bych se nebála, že ztratím své gymnaziální znalosti tohoto jazyka.

Snad by se mi podařilo nasoukat tyto věci do rozvrhu, o což jsem se v prvních týdnech pokoušela, ale zjistila jsem, že mi dochází energie. Neustále se pro sebe snažím najít chvilku klidu, ale má mysl neumí odpočívat. Hlavou se mi honí množství materiálů, které bych měla nastudovat, starosti ohledně projektů, do kterých jsem se pustila. A moc dobře si uvědomuju, že tohle představuje status quo, který mě bude provázet po zbytek života. Vstoupila jsem do světa, který je ambiciozní, pracovitý, akční.
Samozřejmě nemusím hrát podle těchto pravidel. Mohu se spokojit s málem, podcenit se.
Ale to já nechci. Chci být tím nejlepším člověkem, kterým mohu být.

Jenom se musím naučit, jak se s těmi všemi překážkami poprat. Jak se nenechat zdolat tím neviditelným tlakem. Jak netrpět, ale užívat si svůj život. Jak efektivně studovat a pracovat. Jak odpočívat.

Včera mi jeden studující Čech řekl, že si nechává víkendy zcela volné. Jsou to pro něj dva odpočinkové dny. Také s tím začnu. Prozatím jen se sobotou.

Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery

Knížky Márqueze jsou v našem rodinném kruhu velice populární, a tak jsem chtěla pochopit proč. Rozhodovala jsem se mezi Samotou a Láskou. Zvolila jsem tu druhou, jelikož se mi líbila zápletka (láska trvající předlouhá léta) a protože ji má můj táta ze všech Márquezových knih nejradši. Také mě zaujaly veskrze negativní reakce na její filmovou adaptaci, která prý nebyla schopna knížku vystihnout. Snímek jsem ještě neviděla, ale určitě se k němu dříve či později dostanu (nejen kvůli charismatickému Javieru Bardemovi).

Nebudu zde psát tradiční recenzi ani zbytečně převyprávět děj. Koho by něco takového bavilo číst? Chtěla jsem jen říct, že jsem si knihu užívala s každým slovem, neboť má Márquez překrásnou slovní zásobu. Myslím si, že má česká slovní zásoba je docela široká, přesto jsem při četbě musela dohledávat ve slovnících nové a novější výrazy.

Proč čte člověk knihy? Aby zapomněl na přítomnost? Zažil situace, které se v jeho vlastním životě nejspíš neodehrají? Aby si rozšířil slovní zásobu?
Já čtu, abych si z knížek odnesla nějakou moudrost. Něco do života. Stačí věta, nad kterou bych se zamyslela. Úryvek, který by mě donutil zamyslet se nad světem opět z jiného úhledu.

Láska je všechno, co děláte nazí.
Jedna z myriády definicí lásky, které kolují světem. Tahle se mi obzvlášť líbila. Dokázala skloubit jakousi perverzní živočišnost s romantičností.

Nejsem boháč. Jsem chudý člověk, co má peníze.
Tuto pasáž hodlám ve svém životě citovat. V knížce nikdo nerozuměl postavě, která toto prohlásila. Já jí však rozumím. Čiší z ní skromnost - ctnost, které si tak vážím.

Toho večera po kině mu však připadalo, jako by byl návštěvní salon očištěn od každé vzpomínky na něho. Nábytek stál jinde, než stával, na zdech visely jiné barvotisky a on si pomyslel, že všechny tyhle úporné změny byly vedeny záměrem zvěčnit jistotu, že nikdy neexistoval. Kočka ho nepoznala. Lekl se té zběsilosti zapomnění a řekl: „Už si na mě nepamatuje.“ Ale Leona Cassianiová, zády k němu nalévající brandy, opáčila, že jestli mu tohle dělá starost, může klidně spát, poněvadž kočky si nepamatují nikoho.
Chci být kočkou.

Co je těžké...

Denodenně se účastnit diskusí, kterým dominují sebeuvědomělí rodilí mluvčí anglického jazyka.

Přemýšlet a formulovat myšlenky dostatečně rychle, abych se vyjádřila dřív než mi tyto osoby "ukradnou" nápad či stočí řeč jiným směrem.

Potlačovat nespokojenost s doktorandkou, jež úterní debaty vede zcela amatérsky, a poslouchat její prázdné otázky, které se tváří důležitě, ale nikam nevedou.

Opakovaně se doptávat na neporozuměná slova/mluvu a snášet pocit trapnosti, který tyto denodenní situace doprovází.

Uprostřed hodiny si uvědomovat, že vůbec nevidím a neumím přemýšlet o hloubkách teorií, které probíráme. Jsou to pro mě pojmy bez obrazů a asociací. A uvědomit si, že ostatní se v nich orientují s lehkostí.

Usínat před první hodinou ranní.

Neusínat při ranním promítání filmu.

Vymýšlet dvě varianty pokrmu denně. A aby alespoň jedno z nich bylo teplé.

Plácat nesmysly a samozřejmosti, jen aby řeč nestála.

Dočítat kapitoly předepsaných knih.

Nezapomínat milion věcí, které nosím neustále s sebou. Zatím jsem se ustálila na třech základních: klíče od kolejí, unverzitní karta (pro přístupy do budov) a mobil.

Několikrát denně po sobě umývat nádobí.

Zatáhnout za tětivu luku, aniž by se mi roztřásla ruka.

Odhadovat správný typ oblečení pro proměnlivé britské počasí.

Vidět, i když nevidím. (Bez brýlí v bazénu.)

Snášet nedočkavost kdykoliv otvírám dopisní schránku.

To be continued.

Au secours

Jsem znavena. O jednadvacáté hodině jsem vylezla z kajaku a v zrcadle spatřila zarudlé oči. Ne slzy, už jsem dlouho nebrečela. Nejspíš jenom chlor. Don říkal, že se v mých očích odráží strach. Chtěl po mně, abych se převrátila pod hladinu a herdou svých boků se obrátila zase zpět. Nebála jsem se, byla jsem jen rozrušená. Chtěla jsem, aby mě to naučil. V mých očích nebyl strach, působí však vytřeštěným dojmem, neboť jsou značně velké. Očařka mi asi před rokem diagnostikovala mírný exoftalmus. Hormonální problémy však nemám.

Nemám s sebou kapky do očí a ani jsem se zatím neobtěžovala nějaké sehnat. Se zarudlýma očima a vlasama schovanýma pod baretem jsem zamířila zpět na koleje. V Británii jsem se naučila rychle chodit. Takhle kvapně jsem nikdy předtím nekráčela. Možná už nebudu muset dobíhat svou dvoumetrovou kamarádku, až se příště uvidíme.
Obloha nade mnou byla krásná. Jako by si někdo hrál s vodovými barvami odstínů tmavě modré. Kousek byl jemně osvětlen schovaným měsícem.

Nebrečela jsem už víc než měsíc. Naposledy to byl ten den, kdy jsem pochopila, v čem jsem se celý svůj život mýlila. Byla jsem naprosto sklíčená, neboť jsem viděla, jaké klíčky jsem udupala tíhou své vlastní povahy.
Za poslední rok jsem brečela hodně. Víc než za předchozí tři gymnaziální léta dohromady. Poprvé v životě jsem padla mámě do náručí a horečnatě vzlykala. Poprvé mi stékaly slzy na veřejnosti, když jsem o půlnoci jela tramvají domů a celou, půlhodinovou cestu popotahovala.

Byla jsem šťastná a zároveň nešťastná. Slzy štěstí mi ovšem tekly jen ojediněle.

Jak je možné, že člověk bytostně věří tomu, že je šťastný a přesto brečí z neštěstí? How fucked up is that?

Dnes jsem se naučila obrátit svou loď nad hladinu. Mohu to dělat silou v pažích, ale jednoduší je se prudce zhoupnout v bocích. Teprve poté, co jsem cvičila na stěnách bazénu, jsem se dokázala zachránit o druhou loď, která mi připlavala na pomoc. Mé ruce vytryskly zpod hladiny a popadly kajačí čumák, o který jsem se zvedla. Kolem postávající Don říkal, že na poprvé to bylo opravdu výborné, že se mě ani nedotknul. Zachránila jsem se sama.
Však už mám nějakou praxi.

Jsem znavena a mám rudé oči. Ale neostýchám se tvrdit, že jsem šťastná.

Nebrečím.

Stěhování

Jak začít, když je toho tolik, co teď zažívám? Chtěla jsem tento článek nějak sofistikovaně uvést, procvičit si svou kreativitu a smysl pro "uměleckost", ale tentokrát se s tím nebudu tak párat.

Můj sen se splnil - studuji univerzitu v Británii. Na koleje jsem se nastěhovala v sobotu a byl to pro mě takový poněkud Den D (Den Debil). Do té doby jsem byla ubytována v motelu, kde se mi podařilo rozbít jejich skleněné víko od pekáče, zničit zásuvku, a nakonec i nechtěně ukrást houbičku k mytí (ale oni mi zase zabavili mýdlo, čímž se snažím své faily ospravedlnit). S sebou jsem měla dva těžké kufry, sportovní tašku a batoh na záda. Samozřejmě bych to vše nedokázala přemístit na jeden pokus. Nechala jsem tedy ten větší kufr na recepci, koupila si celodenní jízdenku na bus a s batohem na zádech, sportovní taškou na kufru jsem jela na kampus.

Řidič busu byl hodně upovídaný a hlasitý a připomínal mi bizarní autobusovou dvojici řidiče a visací hlavy z Harryho Pottera 3 v jednom.
Hrozně mi vadí, že britské autobusy nemají uvnitř zabudovaný nějaký displej, který by zobrazoval příští zastávku (tak jako to dělají naše solarisy). Ani se nedá spoléhat na počet zastávek, neboť pokud je prázdná a nikdo nezmáčkl tlačítko k oznámení výstupu, řidič u nich nezastaví. Pečlivě jsem tedy sledovala krajinu a jako blbec lepila obličej na sklo, kdykoliv jsem spatřila ceduli s nenápadným nápisem jména zastávky.
Nějaký postarší pán mě dokonce nechal se posadit na jeho místo, neboť bylo hned vedle prostoru pro kufry. A asi jsem vypadala dost zničená z tahání svého nákladu.

Cesta trvala asi půl hodinky, a dokonce se mi podařilo vystoupit na správné zastávce. Dotrmácela jsem se s kufry až ke svým kolejím, kde jsem si s hrůzou uvědomila, že se rozkládají v cca 5 budovách. Došla jsem tedy do nejbližší z nich, zanechala zavazadla uvnitř a optala se jedné stěhující se slečny, odkud vzala klíčky na pokoj. Dozvěděla jsem se, že v jiné budově. Nechala jsem tedy kufry na místě, což bych za jiných okolností nikdy neudělala (jsem přece jenom Češka a jsem z Ovy, kde nechávat věci ležet bez dozoru je dobrovolná laskavost zlodějům). Ale moje ruce byly zarudlé a bolavé, já byla zpocená a nevrlá a na opatrnost jsem se vykašlala. Dokonce jsem zanechala na kufru tašku, ve které byla láhev slivovice - nějak jsem si byla jistá tím, že taška nespadne.

Ve vedlejší budově jsem vypsala nějaký formulář, předala dvě pasové fotky a vyfasovala klíče. Když jsem se vrátila, mé věci byly stále na místě. Bylo teprve kolem půl desáté a většina kolejníku se rozhodla dorazit až později. Zjistila jsem, že můj pokoj leží v prvním patře, což mi opět zrychlilo tep. Naštěstí jsem hned zpozorovala výtah. Když jsem se dotrmácela do svého krásného pokoje, došlo mi, že tu cestu budu muset absolvovat ještě jednou, s druhým kufrem. Nadávky.

Můj pokoj má zabudované vlastní umyvadlo, záchod a vanu se sprchou. Jsem za tento luxus opravdu vděčná, neboť si nemusím zjišťovat, kdy je záchod volný, sdílet sprchu s 11 dalšími lidmi (vždy se mi vybaví všechny možné nemoci a infekce, které mohu na společných hygienických zařízeních dostat) a holit si nohy, jak dlouho se mi zachce.

Kuchyňka stojí hned vedle mých dveří, což je docela nevýhodné, neboť se tam po večerech scházejí lidé a hlučně se baví. Domnívám se však, že mí sousedi na chodbě na tom asi nebudou o moc lépe. Sdílím ji s 11 dalšími lidmi a každý máme pro sebe jen půl poličky v ledničce a pak i v mrazáku. Přijde mi to ohavně málo a ještě jsem nezjistila, jak velké zásoby potravin budu moct skladovat.

K nastěhování jsme měli dohromady dva dny, sobotu i neděli. Během těchto dnů bylo na kampusu hodně živo, kolem se ochomýtali nejen tzv. "freshers" (= nováčci), ale mnoho starších studentů, kteří ukazovali cestu, odpovídali na dotazy a tvořili zábavnou kulisu (hlasitá hudba, moderování před mikrofon). Byla jsem úplně overwhelmed. Také jsem se cítila docela nesvá, neboť jsem nikoho neznala a ostýchala se se seznamovat.
Večer se konala Freshers Party, na který měl přístup jen ten, kdo si koupil Freshers tričko. Lidé si na něj psali svá křestní jména, název oboru a jméno kolejí. Když totiž začala hudba, nebylo téměř slyšet slova a lidé si ukazovali na příslušná místa na tričku. Základní otázky What is your name? Where are you from? What course are you studying? a Where are your staying? zaručeně lámaly ledy.
Dala jsem si tam pintu drahého Foster's a v tišších chvilkách se seznámila s větším množstvím lidí. Kolem půlnoci jsem zamířila zpět na koleje, neboť jsem byla vyčerpaná a z tancování mě bolely nohy.

Než jsem dorazila zpět, sezobla něco k jídlu, umyla se a ukonejšila chvilkovým čtením Márqueze (sprcha mě většinou probudí, a tak se následně uspávám četbou), bylo kolem jedné hodiny ráno. Asi o půl hodiny později mě probudil strašlivý hluk. Jako první jsem si uvědomila, že jsem nechala svítit světlo. Pak jsem si uvědomila, že řinčí požární poplach.
Vzpomněla jsem na chvíle, kdy pouhé kuchtění u babičky doma dokázalo spustit poplach, a tak jsem se automaticky snažila najít na své krabičce nějaké tlačítko, nějaké baterky k uzmutí. Když jsem rozespale zjistila, že to nelze, hodila jsem na sebe džíny, boty, pobrala jsem mikinu a vytrmácela se ven.
Díky svému oblékání jsem byla samozřejmě jedna z posledních, kdo vyběhl z budovy. Většina mých spolukolejníku stála opodál na parkovišti v papučkách, pouhých tričkách anebo i v pyžamech. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo nás i docela málo (tak kolem 40), neboť mnoho lidí bylo ještě na pařbě.

Po cca 15 minutách přišel nějaký týpek v žabkách a tričku (zastával zřejmě nějakou organizační funkci) a oznámil nám, že si zřejmě někdo hrál s požárním zabezpečením, ale že musíme počkat, než se budeme moci vrátit. Nechali nás stát v té zimě asi půl hodiny. Byla jsem opravdu vděčná, že jsem popadla svou zimní mikinu, neboť mnoho lidí se třáslo zimou. Jedna slečna dokonce vyběhla bez bot. Zároveň jsem si říkala, že taková událost akorát naučí lidi (včetně mě samotné) příště strávit v (potenciálně hořícím) domě o pár vteřin déle, aby se oblékli.
Když se vracel onen týpek s dobrými zprávami, jedna ze slečen sebou jebla o asfalt. Všichni se vyděsili a hned volali o pomoc. Příští den jsem se dozvěděla, že trpěla hypoglykémií a pařba, nedostatečný spánek a stres z poplachu jí ještě přitížil. Ležela na zemi s vytřeštěnýma očima. První mě napadlo, že má epileptický záchvat, avšak byla naprosto v klidu a ani neměla přívěšek na krku. Bylo to docela strašidelné a určitě jí ráno musela strašně bolet hlava, neboť se do ní při pádu těžce uhodila.

V neděli jsem snídala až tak v deset dopoledne, neboť jsem po noční události byla hodně unavená. Během dne jsem se znovu sešla s děvčaty, které jsem potkala na pařbě, nakoupila jsem si jídlo a večer šla na promítání filmu Green Zone, které bylo gratis. Na kampusu mají skutečné promítací plátno, které hodlám ještě mnohokrát využít.

A to byly teprve dva první dny.