Gordon Livingston: Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý

Při své poslední návštěvě ve veřejné knihovně jsem si uvědomila, že mě přestaly bavit biologické knihy. Poslední dobou nejsem schopna je dočítat a má mysl se zaměřuje trochu jiným směrem. Opět mě zaujaly knížky a články o životě, o povahách lidí, prostě takové ty "psychologické" kecy.

Především mě zajímají texty postarších lidí ve stylu Co bych rád řekl svému mladému já, neboť se v nich odráží určitá moudrost a zkušenost, kterou ještě nemohu mít. Gordon Livingston je psychiatr, který toho zažil docela hodně - válku, smrt dvou svých synů, nesčetné problémy svých pacientů... A sepsal třicet pravd, které je nutné znát.

Mám ráda texty, které mi poskytnou nový, jiný úhel pohledu, pod kterým se mohu nad sebou zamyslet. A ještě radši jsem, když mě pozmění. Udělají ze mě zase o něco lepšího, chápavějšího člověka. Odcituji pár pasáží, které mě oslovily.

Jsme to, co děláme. A naopak, druhé lidi musíme soudit podle toho, jak se chovají, ne co slibují.
Tato myšlenka mě z celé knihy dostala nejvíce. Kolikrát už se mi stalo, že jsem naletěla slovům na místo toho, abych sledovala řečníkovy činy? S autorem v tomhle naprosto souhlasím. Tato obezřetnost se ale netýká jen lidí okolo mě, nýbrž i mě samotné. Dokud nezačnu jednat, jako by se nic nestalo. Nyní již budu dávat větší zřetel na to, co dělám, ne co říkám.

Láska se neztrácí ani po smrti. Ti, kdo odešli, v nás vyvolávají tak silnou lásku, až bychom nevěřili, že jsme jí schopni. Je to jejich odkaz, jejich dar. Naším úkolem je předávat tu lásku těm, kteří ji potřebují. Jen tak zůstaneme věrní jejich památce.
U této pasáže jsem zamáčkla slzu. Je pravda, že mě dojme hrozně moc věcí. Mohu říct, že jsem ještě nikoho, koho bych měla tak silně ráda, neztratila, ale naprosto chápu, co měl autor na mysli. Láska je na životě stejně nejkrásnější.

Jen zlé věci se odehrávají rychle.
Úmrtí. Zranění. Vyhazov. Ztráta atd. Ty dobré věci musíme pěstovat v delším časovém měřítku. Na tom nic nezměníme, i kdyby se nám toto nelíbilo. Jednoduše je nutné tuto pravdu přijmout.

V konzumní společnosti převažuje koncepce okamžitého uspokojení.
Což se příčí s výše uvedenou pravdou. Netýká se to pouze jídla, pití či zdraví (pilulky na všechno), ale celkový pocit štěstí si člověk musí pěstovat. Spokojená budu pouze tehdy, jestliže se tento pocit stane mým dlouhodobým cílem, a neexistuje nic materiálního, co by mi tuto cestu mohlo na vyžádání zkrátit.
Také jsem se zařekla, že skoncuji s televizními reklamami. Nejsem sice pravidelným divákem TV, ale občas si ji zapnu, když třeba snídám anebo na něco čekám. Už teď přepínám teleshopping, který mi neuvěřitelně pije krev, ale budu to praktikovat i na obyčejné reklamy. I když nevěřím v účinnost těch zázračných přípravků, nemohu si být jistá, jak to vnímá moje podvědomí, které je ve skutečnosti primárním cílem reklamních agentur.

Žijeme v kultuře, v níž je pocit, že nám bylo ublíženo, všudypřítomný. (...)  Nejpodstatnější však je, že pokud přeneseme odpovědnost na někoho jiného, připravíme se o blahodárné poznání, že to, co se nám přihodilo, není zdaleka tak důležité jako způsob, jakým se k tomu postavíme.

Co dodat?
Je to dobrá kniha a příště se v knihovně porozhlédnu po dalších autorových publikacích. Také se chystám tuto knížku doporučit své kamarádce, která se chystá na kariéru psychiatra. Jsou v ní obsažené i některé zajímavé přístupy k pacientům a jejich problémům.
Například mě velice zaujala myšlenka, že v dnešní době plné léků téměř na každou prkotinu mnozí trpitelé odevzdávají veškerou zodpovědnost za svůj osud do rukou svých lékařů a neúčastní se aktivně léčby. Přestože mají možnost eliminovat příčiny nemoci, zvláště u duševních potíží (např. splín a antidepresiva).
 

Pod vlivem

Procházela jsem náměstím na cestě do knihovny a spatřila menší, bílý stan. Na něm byl nápis, který prohlašoval, že Ježíš Kristus žije. Docela hodně mě přítomnost tohoto stanu překvapila, neboť s veřejnými náboženskými projevy jsem se v ČR setkala tak akorát u nenápadných, postávajících figur menších sekt. Tohle bylo naproti nim velikánské. A hlasité. Nejspíš hráli nějaký tzv. christian rock, ale nemohu potvrdit, text byl vesměs nesrozumitelný.
Zároveň mě napadlo, že bych si raději poslechla wizard rock, nežli toto.

Na cestě zpět jsem se usadila na jedné ze vzdálenějších laviček náměstí a vytáhla knížku. Slunce pařilo, lidé kolem se ochomýtali a já jsem byla ráda, že jsem zase mezi lidmi. Jejich přítomnost mi dělala radost.
Po chvíli hudba přestala hrát a nějaký muž se ujal mikrofonu. Nepamatuji si přesně, co říkal - vesměs něco o tom, že potřebujeme zachránit, že kdysi nevěřil, ale teď už ano a podobné nepřekvapující řeči. Také tvrdil, že JK není historická postava, ale že teď stojí tam vedle něj, což znělo docela mentál.

Pomalu jsem si četla a zároveň zpracovávala info, které onen muž kázal. Také jsem se rozhlížela kolem, abych zjistila, jak reagují ostatní lidé (pár jich posedávalo jako já, mnoho procházelo, žádný dav před stanem se nekonal) a stírala kapky potu z čela, neboť bylo velké horko.
Když začala hudba, přistoupil ke mně muž.

Nabídl mi letáček s nápisem a webovou adresou. Odmítla jsem s tím, že nemám zájem. Slovensky se mě optal, zdalipak mi bůh nic neříká. Neříká.
Vy nevěříte vůbec v nic? (Budu překládat do ČJ, slovenskou gramatiku neovládám.)
Věřím v lásku.

Poklekl si ke mně a začal mi o sobě vyprávět. O svých přechozích vztazích, které byly neúspěšné a proč. O tom, jak by býval snesl modré z nebe své bývalé přítelkyni, ale ta to nedokázala ocenit. Také byl nevěřící, ale po nespecifikovaném úrazu v boha uvěřil. A pak poznal ženu, kterou si vzal.
Říkal mi, že s bohem v srdci budou mé vztahy pevnější, protože mezi mnou a partnerem bude silnější pouto.
(Jeho názor mi připomněl mou domněnku, proč můj vlastní předchozí vztah časem zeslábl. Domnívám se, že můj bývalý mezi námi postrádal právě toto duchovní spojení.)
Také mi tvrdil, že lidé, které mám ráda, mě zradí a že pouze s bohem v srdci budu moct bojovat proti zlým silám. Nesouhlasila jsem s ním a řekla mu, že se s nimi budu umět poprat sama. Nesouhlasil.

Mluvili jsme spolu cca půl hodiny, možná i déle. Asi tak v polovině jsem měla chuť mu slušně poděkovat za povídání a vrátit se ke čtení, neboť se dialog proměnil v (jeho) monolog a on mi začal kázat. Citoval bibli, mluvil v abstraktních termínech, které mi vůbec nic neříkaly ("Ježíš je pravda." atd.). Tvrdil mi, že majetek nemůže přinést štěstí, s čímž jsem naprosto souhlasila a zároveň nechápala, co to má společného s existencí boha. Tohle se mi nelíbilo. Vůbec ho nezajímalo, zda s ním souhlasím, co si o tom myslím já, jaké jsou moje argumenty. Myslím, že by u lidí měl mnohem větší úspěch, kdyby si s nimi povídal.

Když viděl, že první důvod proč přijmout boha u mě neuspěl, změnil strategii. Prý mě jeho přítomnost povznese do výšin. Začnu vidět svět jinak. Mlel kolem toho hodně omáčky, nepamatuji si přesná slova, neboť jsem se nedokázala ubránit dojmu, že on sám je z toho dost "zblblý". Argument o povznesení by se dal naprosto jednoduše aplikovat i na drogy. Stejná slova. Why drink and drive when you can smoke and fly?

Povedlo se mi ujmout se slova.
Ale já mám takový problém. Já nevěřím, že bůh existuje.
A chtěla bys ho poznat?
Nechtěla. Víte, vy mluvíte jako byste byl pod vlivem. Pod vlivem nějakých myšlenek, přestavy, teorie...
Jsem pod vlivem.

Argumentoval dál, určitě ho moje narážka neodradila. Když viděl, že na mě jeho biblické citace a přísliby prozření nefungují, řekl mi, že mi teď hned dokáže, že bůh existuje. Stačí, když po něm něco zopakuji. On sám pak odkráčí.
Zprvu jsem z toho byla docela rozpačitá, ale nakonec jsem po něm zopakovala jakousi modlitbu. Některé části mi nešly moc přes jazyk, např. žádosti o odpuštění svých hříchů (kterých přesně?) anebo oslovení "JK, pán pánů a král králů", které mi přišlo nadbytečné a teatrální. Řekla jsem si však v duchu, že pro mě to stejně jsou jen plané kecy, a tak není důvod se znepokojovat. Když mi slibuje takovou bombastickou věc, jako je zjevení boha, tak jsem ochotná přeříkat pár keců.

Amen.
To se uvidí. (Odvětila jsem s úsměvem znaje český překlad.)
Poněkud zkřivil tvář a sdělil mi, že po modlitbě je vhodné nic neříkat, abych předchozí slova nepopřela. To mě docela pobavilo. Vzpomněla jsem si ihned na jeho slova o tom, jak strašlivě moc lidí hřeší svojí pýchou a zauvažovala nad tím, zda jsem v jeho představách boha urazila.

Pravil, že se mi bůh zjeví. Také mi podal ruku a představil se mi jménem. Docela jsem si užila vyslovení vlastního jména, neboť je výrazně křesťanské. Řekl mi, že mi žehná, přeje mnoho štěstí do života a aby se mi bůh zjevil. Poděkovala jsem mu.
Poodešel, ale po pár vteřinách se vrátil a optal se, zda bychom nemohli vyměnit kontakty. Odmítla jsem.

Jestli bůh existuje, tak se mi zjeví. (Volala jsem za ním.)
A já v to věřím. (Odvětil s úsměvem.)

Proč sem píšu o tomto setkání? Jelikož jsem ráda, že se odehrálo.
Nevěřím v boha a o náboženství nemám moc dobré mínění. To je však důvod, proč jsem si tam sedla a poslouchala. Chci slyšet druhou stranu a přesvědčit se, že mé argumenty jsou správné. Ani jsem nechtěla toho muže odfakovat, neboť jsem si nepřála, aby si kvůli mě dělal negativní představu o ateistech. Byla jsem na něho milá, hodná. Ochotná si ho vyslechnout a popovídat si s ním. A vše, co jsem řekla, jsem myslela vážně.

Rozhovor pro mě byl intelektuálně náročný, neboť uprostřed jeho monologu jsem cítila, jak mě "bolí mozek". Uvědomila jsem si, jak asi funguje onen brainwashing. Na konci jsem však měla ze sebe dobrý pocit. Udržela jsem si svou pozici, ubránila své názory. Neutekla jsem z boje a za to jsem strašně ráda.

Ještě chvíli jsem tam seděla, abych dočetla kapitolku. Poté jsem se zvedla a schovala sluneční brýle. Kotouč dávno zapadl, zatímco jsme spolu hovořili.

Byl to sympatický muž, šikovný. Kolem třicítky nejspíš. Jen škoda jeho, že byl pod vlivem.

Soukromí

Každý o něm máme trochu jinou představu. Pro mě osobně je to záležitost důležitá a její narušení jsem dříve nesla docela špatně. Avšak s příchodem sociální sítě fcb se to u mě trochu změnilo. Ze začátku jsem byla nesvá i z toho, že jsem tam uváděla své záliby, fotografie či některé myšlenky. Důvod tohoto pocitu ležel v mém strachu z reakce okolí. Zda mě neodsoudí za to, že mě baví to a to. Zda moje fotky nezkritizují a nebudou se mi na nich posmívat. 
Teď už to neřeším. Přestala jsem si tolik zakládat na názoru svého okolí, ojedinělým kritikám jsem schopna se postavit. Jsem ráda, že s pomocí fcb jsem přestala být tak self-conscious a začala si víc věřit. 

Je celkem pozoruhodné sledovat, jaké osobní a upřímné věci někteří lidi na sociálních sítích publikují. Většinou s tím nemám problém a jestliže mě to nezajímá, pak to nečtu, že. Nejsem tady od toho, abych někomu určovala, o čem může nebo nemůže psát. 
Ale není to dlouho, co jedna má gymnaziální spolužačka prožívala na "zdi" svého fcb partnerskou krizi. Prožívala ji cca 2 měsíce. Na úplném začátku mi jí bylo trochu líto, že se jí vztah pokazil. Ale jenom trochu, protože jsem v posledních pár měsících ohledně partnerských vztahů docela zcyničtěla (drtivá většina v mém okolí se rozpadá a ty, co zůstavají, by byly pro mě neúnosné). Avšak míra jejího zoufalství (ano, zoufalství) nepolevovala. Elegie, nezodpověditelné otázky, bláhové představy o ideálu a slovní ataky určené jejímu bývalému (jehož rozhodnutí ji opustit jsem po krátké době začala rozumět).
Párkrát jsem jí tam dokonce odepsala, ptž mi její blbost přišla nebezpečná (vůči ní samotné). Avšak kdo pomoc nehledá, tak ji ani nepřijímá. Vydržela jsem číst ty její fňuky asi měsíc, pak jsem si její kecy zablokovala. Nemám tušení, zda už se z toho dostala, každopádně můj pohled na ni se docela změnil. 

Na sociálních sítích, blozích tyhle výlevy beru. Člověk si občas potřebuje ulevit a ne vždy má u sebe někoho, kdo by ho poslouchal. Jestliže to někoho nezajímá, není nic jednoduššího, nežli kliknout na křížek. A je to. Ale něco jiného je osobní rozhovor (může být i chat na IM).

Na gymplu jsem měla jednu kamarádku, docela blízkou, která měla až neuvěřitelné potřeby vyprávět nám své sexuální zkušenosti. Když jsme s děvčaty jely na prázdniny na horskou chatu, jeden večer jsme si navzájem tyhle záležitosti vyprávěly. Nebo spíš, 2/4 mluvily. Bylo to zábavné a i zajímavé a myslím, že nás to docela stmelilo. Ale ta kamarádka (nejzkušenější z nás všech, podotýkám) se nám po zbytek studia svěřovala pokaždé, když se stalo něco nového. Vlastně jsme se takhle dozvěděly, co všechno se svým přítelem dělá, jaké on má zkušenosti a když se nám i rozplývala nad tím, jak je pružný, tak mi to přišlo už celkem dost absurdní. Neříkala nám to, aby se pochlubila. Spíš se chtěla svěřit, chtěla se podělit o své štěstí i neštěstí (ne všechny historky byly úsměvné), poradit se.

Vybavují se mi zahraniční seriály a filmy, kde fiktivní postavy vedou takové řeči docela často. Nad kafem, nad pivem i při každodenních činnostech. Ale je to tak i ve skutečnosti? Docela by mě zajímala odezva vás, čtenářů. Možná zde hraje i věkový faktor. Ne všichni mí přátelé jsou natolik zkušení, aby měli obstojné historky k vyprávění. I když, jestli je jedna věc, kterou jsem se naučila, pak že je nemožné si u lidí správně natipovat s. zkušenosti. Ne každý o tom mluví, ne každý se veřejně prezentuje jako nadrženec/-kyně či kurevník/šlapka. Je spousta lidí, u kterých jsem se v těchto záležitostech zmýlila. 
Myslím si však, že je to dobře. Nepovažuji se za konzervativce, který bere sex jako zakázané ovoce, ale tohle "tabu" mi momentálně docela vyhovuje. Proč?

Mě to kurva nezajímá. Nepotřebuji vědět, že je něčí přítel pružný, že se dva mí přátelé před půlhodinou pomilovali ve sprše, že můj spolužák pleská své milence penisem po obličeji. Prostě mě to nezajímá a myslím si, že to jsou soukromé záležitosti každého z nás. Nevadí mi podobné seance, jako jsme s děvčaty zažily na chatě, to bylo takové fajn, stmelující, ale jinak mě nebaví tyhle věci poslouchat. Já sama nemám potřebu se o své sexuální zážitky s nikým dělit (kromě partnera, samozřejmě), prostě nevidím důvod.

Jsem tedy konzervativní? Jsem divná? Frustrovaná? Jsem vadná? Anebo jsem prostě trochu jiná než vy? Na tom přece není nic špatného, ne? Sama nevím, neprezentuji zde svůj názor jako ten jediný správný a neříkám, že vy jste zlí, jestliže se takhle lidem svěřujete.

Všechno tohle neznamená, že se nechci s lidmi bavit o sexu. Zdaleka ne, beru to jako přirozenou, zábavnou a nezbytnou součást života. Nevadí mi probírat s nimi jejich názory na různé praktiky, situace, formy atd. Ale tohle dokážu i bez toho, abych je (bezdůvodně) zpravovala o tom, kdo mě kdy a jak položil na záda (či já jeho).
I don't kiss and tell.
  

Slabost

Zamyslím-li se nad sebou, pak jsem hodně samotářský člověk. Snad to plyne z toho, že jsem vyrůstala bez sourozenců, nevím. Možná to mám prostě v sobě. Každopádně přesto občas zakouším pocity opuštěnosti, tak typické pro náš živočišný druh. Nutnost být ve společnosti. Patřit do nějakého kolektivu. Být tím kolektivem uznávána.

Snad každý zakoušíme tu zvědavost a nedočkavost, když se nás někdo pokouší slovně popsat. A když jsou to hezké věci, tak se více než hezky poslouchají.

„Tohle je Dlouhovláska a je to strašně chytrá holka,“ představovala mě nedávno kamarádka své sestřenici. Samozřejmě mě to polechtalo na sebevědomí, což mi vydrželo asi do té chvíle, kdy mi sestřenka málem rozdrtila ruku.

A v tu chvíli jsem si řekla: Odteďka budu také drtit ruce!
Krátký, ale silný stisk. Ještě dalších 15 minut jsem uvažovala nad tím, odkud ta drobná holka sebrala tolik síly. Zanechala ve mně přetrvávající dojem a to se mi líbilo.

Příliš silným dojmem jsem však na jejího přítele zřejmě nezapůsobila, neboť si tehda ani neuvědomil, odkud mě zná. A to jsem si, já ješita, myslela, že když mě před pár měsíci opakovaně (tzn. v průběhu vícero dní) balil v hospě, tak jsem na něj nějak trvaleji zapůsobila. Trochu mi to srazilo hřebínek, ale to je dobře. Nejsem jediná holka ve městě a byla by chyba myslet si, že za sebou zanechávám stopu jako Ava Gardner.

Občas přemýšlím nad tím, jak bych se sama definovala. Jaké špatné vlastnosti bych uvedla? Jsem nedůvěřivá a zdrženlivá. Od určitého momentu svého života si dávám setsakra pozor na to, jakého chlapa si pustím blíž k tělu. I když vím, že to nemyslí zle, i když vím, že je milý a galantní, to číslo mu nedám, protože vím, že jeho nechci. A falešnou naději rozdávat odmítám.
Jsem mlčenlivá. Už tolik kluků i dívek se mi stěžovalo, že jsem tichá. Takové stížnosti mi přijdou občas absurdní, neboť společností kolují opačné reakce – že ženské příliš mluví. Ale já to opravdu neumím. Řeknu něco, když to má hlavu a patu, když je to aspoň trochu duchaplné. Ale plácání mi opravdu moc nejde. Asi bych se měla vyučit ve small talku…

Další svoji negativní vlastnost jsem se dozvěděla z úst druhého. Což by nebylo tak strašné, nejednalo-li by se o člověka, jehož úsudku si vážím. Kdyby to nebyl člověk, jenž by na mě kvůli této nešťastné vlastnosti plně nezanevřel a nerozhodl se, že někoho takového ve svém životě mít nechce… A přitom já nežádám zas o tolik. Jenom o přátelství. Ale pro některé lidi je nejspíš i tohle moc.

A přitom mít fungující, oboustranné přátelství je něco úžasného. Možná nebylo plně funkční teď, ale na takových věcech se musí pracovat. A nejspíš v tom je ten zádrhel. Některým lidem nestojím za to.

O jakou vlastnost se jedná? Takovou, která mě provází snad celým životem. Vznikla ještě na základní škole, kdy jsem roky trpěla šikanou svých spolužaček. Pokračovala mými gymnaziálními léty, kdy jsem otáčela oči v sloup a záda k lidem, které jsem nemohla vystát. Je to vlastnost, kterou jsem se dokonce naučila od jednoho ze svých rodičů a teprve nyní jsem prozřela, že není ctností, nýbrž slabostí.

Nebojuji.
Vyhýbám se konfliktům. Důstojná odkráčení z místa činu jsem považovala za ctihodná, cítila jsem se dobře, neboť jsem se nesnížila k atakům a urážkám. Na co jsem však zapomněla, byl dojem, který jsem zanechávala ve svém oponentovi. Viděli mé ústupy jako útěky. Projev slabé osobnosti. Neschopnost obhájit vlastní stanovisko. Neochota řešit potíže. Nemožnost „přežít“ v dnešním světě.

Tak strašně se stydím. Kvůli této slabosti, své nejvyšší slabosti jsem v životě ztratila věci, příležitosti a lidi. Nikdo mě nikdy nenaučil bojovat a já se zaříkávám, že až budu mít jednou děti, tak z nich udělám bojovníky.
Nemohu změnit minulost, život dal každému z nás do vínku něco zlého. Dokonalý člověk neexistuje. Jsem taková, jaká sem, ale já rozhoduji, kým budu! Budu lepší. Naučím se se životem rvát, neboť již nechci přicházet o věci, které mohu mít.

Posledních pár let jsem se soustředila na své vztahy s lidmi. Učila jsem se s nimi vycházet, být dobrou kamarádkou, partnerkou, studentkou, být dobrým člověkem.
Nyní pro mě začala nová etapa. Budu se soustředit na sebe. Ne na to, co ode mě ostatní lidé požadují, ale naučím se bojovat za sebe samotnou, za své sny, za své názory, za své způsoby. 

Nejsem pro vás dost dobrá? Jebat. Pak vy nejste dost dobří pro mě, když nedokážete docenit mé kladnosti.

Přestávám vás žádat o to, abyste mi dali další šanci. Bojovník nežádá.
Ale mohli byste mi držet palce.

Přijímací zkoušky na VŠ v Anglii (2)

Nyní jsem musela podat přihlášku. Většina britských škol používá systém UCAS. Vytvořila jsem si tedy účet a vybrala univerzitu a obory (rozhodla jsem se hlásit na všechny tři dříve zmíněné, abych zvětšila pravděpodobnost přijetí).

Nastal prosinec. Přišel mi poštou dopis z W., ve kterém mě požádali o motivační dopis a referenci některého svého vyučujícího.
Dopis jsem promýšlela hodně dlouho, neboť mi bylo řečeno, že na něj dávají na vysokých školách velký důraz. Napsala jsem ho zprvu v češtině a následně ho spolu s mým tátou přeložila. Byl psán především v informačním duchu, ale dovolila jsem si tam použít několik uměleckých obratů, aby působil esteticky lépe.
Co jsem tam tedy na sebe napráskala? Psala jsem tam o svém původů, biligvní výchově a zemích, které jsem navštívila. O svém studiu na jazykovém gymnáziu, ovládaných jazycích a výměnných pobytech v cizích zemích. Tyto informace je měly přesvědčit, že jsem schopná žít a studovat v cizině.
Většinu dopisu jsem však věnovala filmu. Psala jsem o tom, kdy jsem se o něj začala zajímat a také o přednáškách a filmových festivalech, které jsem navštívila. Důvod, proč mě film zajímá. Dále jsem zmínila kulturní akce, kterých jsem se během svých gymnaziálních studií účastnila (jako divák i organizátor), abych je přesvědčila, že jsem schopná v oboru působit a komunikovat s týmem i diváky. Zmínila jsem své absolvované umělecké kroužky a způsob, kterým se o obor zajímám ve svém volném čase (psaní scénářů atd.). Filmové časopisy, komorní kina a kritéria filmu, která jsou pro mě důležitá při jeho volbě.
Motivační dopis jsem ukončila zdůvodněním, proč chci studovat v cizině a proč jsem si vybrala Anglii a jejich školu (tzn. vychválila jsem je). Měl cca 700 slov.

Co se týče reference, musela jsem si nejprve zvolit profesora. V úvahu padla samozřejmě třídní, která mě znala a učila francouzsky již čtvrtým rokem, ale nakonec jsem se rozhodla pro češtináře. Proč? Především proto, že jsem si velice vážila jeho úsudku. Je to inteligentní a znalý vyučující, u kterého jsem si byla jistá, že jeho reference bude mít úroveň. Navíc mě učil humanistický předmět, ve kterém často probíral i filmové médium, vyučoval mediální seminář a spolupodílel se na kulturních akcích, kterých jsem se účastnila i já, takže jsem věděla, že to tam zmíní.
Požádala jsem ho tedy o pomoc a on svolil, že to napíše. Psal to v češtině a my jsme to doma přeložili do angličtiny.
Musím poznamenat, že jsem se ze začátku bála onu referenci přečíst. Strašně moc jsem si vážila jeho názoru a byla jsem nervózní, jak mě asi popsal. Trvalo mi asi půl dne, než jsem se odvážila onen dokument otevřít. Musím však říct, že to napsal krásně. Dokonce jsem měla pocit, že mi v některých věcech „přidal“. Psal o některých předmětech, které jsem na gymplu měla (jazyky a mediální seminář), a o kulturních akcích, kterých jsem se během svého studia účastnila (víceméně to stejné, co jsem již zmínila ve svém dopise). Nakonec mě popsal jako studentku a zmínil mé školní práce, které se týkaly filmu (např. prezentace).

Oba dokumenty jsem odeslala mailem někdy v lednu. Zároveň jsem zaplatila přihlášku na UCASu.
Většina VŠ v Anglii brala přihlášky do 19. ledna. Já jsem ji samozřejmě zaplatila na poslední chvíli (pár dnů před termínem) a docela hodně se stresovala, zda ji zpracují včas. Naštěstí, pokud si pamatujete, byly v letošní zimě docela velké kalamity a Warwick se rozhodl posunout termín o týden později, aby dal šanci přihláškám, které byly poslány poštou.

Někdy v únoru mě požádali o to, abych jim poslala potvrzení o svém středoškolském studiu angličtiny a matematiky. Proč angličtina, to jsem chápala, matematika mě překvapila. Zřejmě se chtěli ujistit, že nejsem úplný debil. Navrhovali mi poslat jim své poslední vysvědčení (pololetní ze čtvrťáku), ale to se mi nelíbilo. Z angličtiny jsem tehdy poprvé dostala za 2 a z matematiky jsem měla 3. To nejsou příliš reprezentabilní známky. Domluvila jsem se tedy s angličtinářkou, aby mi sestavila jakési prohlášení o tom, že jsem absolvovala výuku AJ a MAT a zmínila tam známky z vysvědčení konce 3. ročníku (tj. 1 a 2 – mnohem lepší). Vytiskla to na papíře s hlavičkou školy, přidala razítko, podpis, naskenovala a odeslala na předepsanou adresu.

V půlce března mi přišel další dopis, ve kterém psali, že veškeré poslané dokumenty jsou v pořádku a že jsem prošla prvním kolem. První vítězství!
K úspěšnému absolvování druhého kola je třeba poslat „esej“. Esej se měla týkat filmu, knihy či televizního pořadu. Moc se mi nelíbilo, že mi k jejímu sepsání dali pouze necelý měsíc, a bála jsem se, že v kombinaci se školou, maturitou a jinými povinnostmi se to odrazí na kvalitě mé práce.
Nejdůležitější však bylo se správně rozhodnout, které dílo zkritizovat.
Věděla jsem, že musím zvolit něco, o čem mnoho vím a k čemu mám nějaký citový vztah, neboť se obojí odráží na kvalitě konečné práce. Zprvu jsem chtěla psát o své nejoblíbenější knize Solaris (od Stanislawa Lema). Viděla jsem dokonce obě její filmové adaptace (r. 1972, r. 2002) a to jsem tam mohla zmínit a porovnat.
Nakonec jsem se však rozhodla psát o filmu Fantom Opery (r. 2004). Je to můj nejoblíbenější příběh ze všech příběhů, četla jsem vícero knižních verzí, mám naposlouchané muzikály a viděla jsem celkem 7 filmových adaptací. Pokud je něco, čemu rozumím a co zároveň miluji, pak je to Fantom Opery.
Další výhodou je, že má vybraná verze filmu není dokonalá. Myslím si, že mnoho lidí dělá chybu v tom, že si vyberou oblíbené dílo, které je velice kvalitní a na čem nedokážou pojmenovat mínusy. FO má mnoho jak kladů, tak i záporů.

V den psaní recenze jsem si film (už po milionté) pustila a dělala si poznámky (herci, přechody mezi scénami, hudba, kostýmy, dialogy, struktura příběhu - prostě všechno). Poté jsem si rozdělila poznámky do tří kategorií – struktura filmu, herci, hudba - , neboť to jsou hlavní pilíře, na kterých tento konkrétní film stojí.

Tentokrát jsem psala práci rovnou v AJ. Začátek byl hodně těžký a já nevěděla, jak recenzi uvést. Nakonec jsem nad prací strávila den a pak ji šla ukázat svému tátovi ke korektuře. Opravil mi pár hrubek a pomohl přeformulovat věty, které se mu z pohledu rodilého mluvčího nezdály. Recenzi jsem nechala večer poležet, vstřebat, a následující odpoledne ji odeslala na mail zmíněný v dopise.
Z recenze jsem měla docela hodně dobrý pocit. Líbila se mi. Měla něco málo přes 1 000 slov.

Začátkem dubna jsem recenzi poslala. A čekala, co přijde dál.

Přijímací zkoušky na VŠ v Anglii (1)

Poprvé mě napadla myšlenka, že bych šla studovat VŠ v zahraničí, když jsem se v létě před čtvrťákem dozvěděla o kamarádčinném osudu. Je to Češka žijící v Belgii, která měla za pár měsíců nastoupit na VŠ ve Skotsku. Docela mě ta novinka překvapila a zároveň zalila nadšením. Co kdybych také šla studovat do zahraničí?

Přemýšlela jsem nad tím víc a víc, diskutovala o tom se svými přáteli, až jsem se nenápadně zeptala svých rodičů, co na tento nápad říkají. Schválili mi ho s nadšením a za to jsem jim velice vděčná.

Věděla jsem, že mi štěstí (ve štěstí nevěřím, ale buďme prozaičtí) hraje do karet. Mám za sebou bilingvní výchovu svých rodičů (ČJ + AJ), díky které jsem schopna plynně mluvit severoamerickou angličtinou. Rozumím jí, jsem schopna ji číst a asi i psát bez výrazných obtíží. Snad jen gramatiku jsem během svých studií na české základní a střední škole flákala, neboť mě nikdy nebavila a raději jsem odvozovala pravidla z naposlouchané mluvy.

Další věcí je, že pobyt v cizině pro mě není španělskou vesnicí, neboť jsem měla možnost si zacestovat do různých zemí a krátkodobě v nich i žít. Docela jsem si věřila v tom, že bych si v cizině sama poradila.

A nejspíš nejdůležitější věc – naši byli ochotni mi studium v zahraničí zacálovat.

Dále jsem se rozhodovala, kam bych vlastně jela. Anglicky mluvící země pro mě byly jasnou volbou, přestože bych měla za sebou čtyřletou, docela intenzivní výuku francouzštiny na gymplu. Avšak ve fránině jsem si nevěřila natolik, abych zasedla do fr. lavic. Volba angličtiny pro mě byla spíš otázkou pohodlnosti…

Ale kam tedy? Do Států se mi nechtělo. Ochutnala jsem americkou kulturu během některých svých dovolených a navíc… díky svých pobytů u příbuzných v Kanadě mám zažitou onu severoamerickou mentalitu, která se v obou zemích příliš neodlišuje (alespoň ne na jihu Kanady). Ne že by byla špatná, avšak hlubší poznávání amerického stylu života mě tolik nelákalo.
Nejpřirozenější možností byla samozřejmě již zmíněná Kanada. Ale tam se mi taky nechtělo. Měla bych sice mnoho výhod – od občanství, částečné znalosti toho „jak se tam věci mají“ až po známé – avšak to pro mě „nebylo ono“.

Chtěla jsem zažít něco jiného.
 … a ta Anglie se mi tuze líbila.

Tou dobou jsem už nastoupila do čtvrťáku a měla si vybírat maturitní předměty. Tehdy jsem ještě nevěděla, že moje přijetí na VŠ bude také záviset na tom, z kterých PT odmaturuji.

Z češtiny a frániny jsem musela maturovat povinně (byla jsem v tzv. „francouzské třídě“). Jasnou volbou pro mě byla angličtina. Jako čtvrtý předmět jsem si vybrala biologii. Proč? Velice mě baví, je snad jediným přírodovědným předmětem, kterému jsem schopna bez větších obtíží rozumět a pamatovat si + byla mou českou vysokoškolskou volbou, jestliže bych se do Anglie nedostala. Takže na přijímačky bych se ji stejně musela naučit. Nemluvě o tom, že už léta koluje fáma, že zkoušející z přírodovědných předmětů jsou schovívavější než ti z humanitních.

(Ostatní spolužáci volili předměty jako je matematika – ani náhodou, měla jsem z ní nejhorší známky; dějepis – příliš mnoho jmen a dat, které se mi pamatují hůř nežli klasifikace prvoků; základy společenských věd – údajně nejtěžší maturitní PT, neboť shrnuje velké množství infa z filozofie, práva, psychologie, sociologie a já nevím čeho ještě; zeměpis – během svých gymnaziálních let jsem došla ke smutnému závěru, že zemák prostě nejsem schopna „obkecat“ – netuším proč.)

Nastal konec podzimu a já jsem začala hledat anglickou školu. Uvažovala jsem nad oborem, což bylo mnohem těžší, než jsem čekala. Jasně, v ČR bych se ráda dostala na biolu, ale v Anglii? To mi přišlo jako sci-fi. Necítila jsem se na to dostatečně dobrá.
Jak mi už říkala jedna má kamarádka: „To je prokletí nás, kterým jde víc věcí. Je těžké se rozhodnout, kterou z těch drah následovat.“
Věděla jsem, že mi jde lingvistika. Ale nechtěla jsem skončit jako překladatelka, na tlumočnici nejsem dostatečně společenský typ a ani jsem nechtěla následovat rodinnou tradici učitelství (because I would suck as a teacher).
V hlavě mi pořád našeptával hlásek slovo „film“. Filmem žiju. Tvoří velkou část mé osobnosti, rozumím mu dost dobře, mám přehled a hlavně mě baví. Napadlo mně tedy, že bych studovala filmovou teorii. Věděla jsem, že zde bych měla se svými znalostmi mnohem větší šanci, nežli u biologie. A tak moc jsem chtěla do ciziny.

Hledala jsem tedy na netu školy, kde se takový obor studuje. Nakonec jsem skončila u University of Warwick, která měla asi jako jediná širší záběr v tomto oboru. Vyučuje nejen Film Studies, ale také Film and Literature a Film and Television Studies. Zkoumala jsem dál tuto školu a líbila se mi čím dál tím víc. Není to sice Oxbridge (kde se uzavírají přihlášky již v říjnu, takže by bylo stejně pozdě), ale v posledních pár letech se Warwick vyšvihl v žebříčku nejlepších výšek ve VB na docela slušné místo. Nejsem si ovšem jistá, jaká byla kritéria. Vzpomněla jsem si však na jednoho známého, který podával přihlášky do USA a který mi radil, že se mám podívat dopředu na reputaci své zvolené školy.

Nuže, školu i obor jsem už měla.