Slabost

Zamyslím-li se nad sebou, pak jsem hodně samotářský člověk. Snad to plyne z toho, že jsem vyrůstala bez sourozenců, nevím. Možná to mám prostě v sobě. Každopádně přesto občas zakouším pocity opuštěnosti, tak typické pro náš živočišný druh. Nutnost být ve společnosti. Patřit do nějakého kolektivu. Být tím kolektivem uznávána.

Snad každý zakoušíme tu zvědavost a nedočkavost, když se nás někdo pokouší slovně popsat. A když jsou to hezké věci, tak se více než hezky poslouchají.

„Tohle je Dlouhovláska a je to strašně chytrá holka,“ představovala mě nedávno kamarádka své sestřenici. Samozřejmě mě to polechtalo na sebevědomí, což mi vydrželo asi do té chvíle, kdy mi sestřenka málem rozdrtila ruku.

A v tu chvíli jsem si řekla: Odteďka budu také drtit ruce!
Krátký, ale silný stisk. Ještě dalších 15 minut jsem uvažovala nad tím, odkud ta drobná holka sebrala tolik síly. Zanechala ve mně přetrvávající dojem a to se mi líbilo.

Příliš silným dojmem jsem však na jejího přítele zřejmě nezapůsobila, neboť si tehda ani neuvědomil, odkud mě zná. A to jsem si, já ješita, myslela, že když mě před pár měsíci opakovaně (tzn. v průběhu vícero dní) balil v hospě, tak jsem na něj nějak trvaleji zapůsobila. Trochu mi to srazilo hřebínek, ale to je dobře. Nejsem jediná holka ve městě a byla by chyba myslet si, že za sebou zanechávám stopu jako Ava Gardner.

Občas přemýšlím nad tím, jak bych se sama definovala. Jaké špatné vlastnosti bych uvedla? Jsem nedůvěřivá a zdrženlivá. Od určitého momentu svého života si dávám setsakra pozor na to, jakého chlapa si pustím blíž k tělu. I když vím, že to nemyslí zle, i když vím, že je milý a galantní, to číslo mu nedám, protože vím, že jeho nechci. A falešnou naději rozdávat odmítám.
Jsem mlčenlivá. Už tolik kluků i dívek se mi stěžovalo, že jsem tichá. Takové stížnosti mi přijdou občas absurdní, neboť společností kolují opačné reakce – že ženské příliš mluví. Ale já to opravdu neumím. Řeknu něco, když to má hlavu a patu, když je to aspoň trochu duchaplné. Ale plácání mi opravdu moc nejde. Asi bych se měla vyučit ve small talku…

Další svoji negativní vlastnost jsem se dozvěděla z úst druhého. Což by nebylo tak strašné, nejednalo-li by se o člověka, jehož úsudku si vážím. Kdyby to nebyl člověk, jenž by na mě kvůli této nešťastné vlastnosti plně nezanevřel a nerozhodl se, že někoho takového ve svém životě mít nechce… A přitom já nežádám zas o tolik. Jenom o přátelství. Ale pro některé lidi je nejspíš i tohle moc.

A přitom mít fungující, oboustranné přátelství je něco úžasného. Možná nebylo plně funkční teď, ale na takových věcech se musí pracovat. A nejspíš v tom je ten zádrhel. Některým lidem nestojím za to.

O jakou vlastnost se jedná? Takovou, která mě provází snad celým životem. Vznikla ještě na základní škole, kdy jsem roky trpěla šikanou svých spolužaček. Pokračovala mými gymnaziálními léty, kdy jsem otáčela oči v sloup a záda k lidem, které jsem nemohla vystát. Je to vlastnost, kterou jsem se dokonce naučila od jednoho ze svých rodičů a teprve nyní jsem prozřela, že není ctností, nýbrž slabostí.

Nebojuji.
Vyhýbám se konfliktům. Důstojná odkráčení z místa činu jsem považovala za ctihodná, cítila jsem se dobře, neboť jsem se nesnížila k atakům a urážkám. Na co jsem však zapomněla, byl dojem, který jsem zanechávala ve svém oponentovi. Viděli mé ústupy jako útěky. Projev slabé osobnosti. Neschopnost obhájit vlastní stanovisko. Neochota řešit potíže. Nemožnost „přežít“ v dnešním světě.

Tak strašně se stydím. Kvůli této slabosti, své nejvyšší slabosti jsem v životě ztratila věci, příležitosti a lidi. Nikdo mě nikdy nenaučil bojovat a já se zaříkávám, že až budu mít jednou děti, tak z nich udělám bojovníky.
Nemohu změnit minulost, život dal každému z nás do vínku něco zlého. Dokonalý člověk neexistuje. Jsem taková, jaká sem, ale já rozhoduji, kým budu! Budu lepší. Naučím se se životem rvát, neboť již nechci přicházet o věci, které mohu mít.

Posledních pár let jsem se soustředila na své vztahy s lidmi. Učila jsem se s nimi vycházet, být dobrou kamarádkou, partnerkou, studentkou, být dobrým člověkem.
Nyní pro mě začala nová etapa. Budu se soustředit na sebe. Ne na to, co ode mě ostatní lidé požadují, ale naučím se bojovat za sebe samotnou, za své sny, za své názory, za své způsoby. 

Nejsem pro vás dost dobrá? Jebat. Pak vy nejste dost dobří pro mě, když nedokážete docenit mé kladnosti.

Přestávám vás žádat o to, abyste mi dali další šanci. Bojovník nežádá.
Ale mohli byste mi držet palce.