Day 05 - A picture of somewhere I've been to

 

Poprvé jsem tam byla kolem svého čtrnáctého, patnáctého roku života. Tou dobou se mezi mými vrstevníky hodně nosilo chodit do čajoven. Na gymplu byly zase čajovny nahrazeny hospodami.
Pamatuji si, jak jsem se hrozně styděla za to, že jsem ještě v žádné čajovně nebyla. Snažila jsem se tento fakt zastírat, ale myslím, že moje společnost mě stejně prokoukla. Zavedla mě tam moje tehdejší nejlepší kamarádka. Měly jsme se tam sejít s našim spolužákem, který byl čirou nenáhodou týpkem, do kterého jsem byla onehda platonicky zamilovaná.

Do této čajovny jsem chodila nejčastěji, i když jsem měla tu čest i s jinými ve městě. Stojí blízko mého domova a zároveň blízko mé bývalé základní i střední školy.
Má skvělou atmosféru. Jak můžete usoudit dle fotky, prostor se nachází v suterénu, který je sice malý, ale ještě se mi nestalo, že bych si tam nesedla. Hačá se na polštářích na vyvýšeném pódiu kolem stolečků osvětlených svíčkou. Dobrá čajovna umí uvést svého zákazníka do ležérního pohodlí. Líbí se mi na nich, že mohou být nenásilně romantickým místem pro páry a zároveň příjemným posezením pro přátele. Čajovny by měly být útulnějšími alternativami kaváren, které jsou zpravidla jasně osvětlené a formální (boty si nesezujete ani se neposadíte či nelehnete na zem).

Mám i špatné zkušenosti s čajovnami. V jedné nejmenované jsem se dostala do konfliktu s tzv. "čajmenkami" - zčásti z vlastní blbosti, zčásti z jejich neurotičnosti. Když jsem se snažila při příští návštěvě napravit onen nepovedný vztah, setkala jsem se pouze s pomstychtivostí a afektovanou neupřímností. Víckrát už se tam nepodívám.
Od té doby mám docela negativní pohled na čajmenky a preferuji čajovny, jež zaměstnávají muže, kteří bývají většinou naprostí pohodáři.

Musím zjistit, jaké čajovny mají ve Velké Británii.

Day 04 - A habit that I wish I didn’t have

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemohu si na žádný výrazný zlozvyk vzpomenout.

Viz takové cigarety: Nekouřím, nikdy jsem nekouřila a nikdy ani nebudu. Nedržím vůči cigaretám nějaký předsudek, spíš jsem ještě nikdy neslyšela žádný důvod, proč bych kouřit měla.

- Ty nekouříš?
- Ne.
- Proč ne??
- A proč jo?

Abych něco dělala, tak k tomu musím mít nějaký důvod. Někdy dělám věci i tzv. "z hecu", ale to nedokážu aplikovat na cigarety. Nemám potřebu držet něco v rukou, když popíjím v hospodě pivo. Držím buď krýgl, panáka, anebo (již) živě gestikuluji. Když jsem nervozní, snažím se s někým vykecat. Když jsem ve stresu, řeším příčiny. Když jsem smutná, pouštím si South Park. Když se nudím, jím.

Cigaretu jsem měla na rtech poprvé a naposledy ve čtrnácti letech. Byla jsem se školním sborem na zájezdu v Čechách a večer jsem doprovodila kamarádku-kuřačku za barák, kde si chtěla zapálit. Nenutila mě, já jsem to prostě chtěla zkusit. Začala jsem se dusit kouřem a cigaretu v půlce zašlápla.

Na cigaretách mi strašně vadí ten smrad. Jako dáma bych nechtěla smrdět po cigaretách, nýbrž chci krásně vonět. Už tak mi vadí, jak mi vlasy a oblečení páchnou, když se v noci vracím domů z hospody. Ještě před odchodem vždy řeším, které oblečení si vzít na sebe, aby mi pak nechybělo po zbytek týdne do pracího dne (což u svetrů či džínů je celkem podstatné).

Druhá věc je fakt, který zpozorovala moje spolužačka z gymplu - holky vypadají s cigaretami strašně. Uznávám, že některým mužům přidává cigareta na sex-appealu. Vždy se mi vybaví Al Pacino v Kmotrovi, jak sedí u svého psacího stolu a poslouchaje své mafiánské kumpány pokuřuje cigaretu. Z přítomnosti té cigarety vyzařuje jakýsi chlad, odměřenost, autorita.
Tito muži však nemají své ženské protějšky. Že prý Monica Bellucci vypadá přitažlivě s cigaretou? Ta by tak ale vypadala i v pytli od brambor. S přítomností cigarety to nemá nic společného.

Jeden z hlavních důvodů, proč bych nekouřila, je sebeovládání. Jsem hrdá na to, že se dokážu ovládat. Neškrábu si štípance, v zápalu hry vztahuji k míči zdravou ruku a ne tu v dláze, neutratím všechny prachy v peněžence za chlast. Kdybych se učinila na něčem závislá (cigarety, drogy, chlast, kofein, ...), své dlouho budované sebeovládání bych ztratila.

Také bych nekouřila kvůli svému zdraví. Za poslední rok jsem prodělala dva zápaly plic. Přestože jsem nyní už vyléčená, občas se mi stane, že mě plíce rozbolí. Je to pocit, jako by mi je někdo uvnitř drtil. Prý je to po zápalech běžné a bolest se vyskytuje i po několika letech. Potřebuji tedy, aby se mé plíce zregenerovaly a ne dále poškozovaly.

Avšak nejsilnější důvod, proč nekouřím? Kuřáci mi přijdou ubozí. Vidím to na své kamarádce, která se neustále vymlouvá na důvod, proč si zapálit. Naivně si namlouvá, že až si nabalí nějakého nekuřáka, tak ten samotný fakt ji donutí přestat kouřit. Už jsem se jí snažila vysvětlit, že dokud sama nebude chtít přestat, tak nikdy nepřestane. Řekla mi, ať mlčím. Nechtěla čelit pravdě.
Vidím to na známých u hospodského stolu, kteří si vyprávějí, jak si už stokrát řekli, že přestanou, a pak si pokaždé našli důvod, proč tu cigaretu zapálit.
Trochu mi je těch lidí líto, ale spíše na ně shlížím. Jsou slabí.

Vybavila se mi jedna vlastnost, která mi u sebe vadí - často řeknu něco nahlas a až poté si uvědomím, jak nevhodně ta věc zněla. Už kolikrát mi na to někdo reagoval: "Tak teď jsem se urazil/a." anebo se začali smát, protože má slova dostala dvojsmyslný sexuální podtón.
Není pravda, že bych mluvila dřív, než bych si všechno promyslela. Spíš mi unikne posluchačův úhel pohledu a jeho přecitlivělost na určitá témata (kupříkladu tělesná hmotnost).
Naštěstí se mi to nestává příliš často. Začala jsem si však dávat mnohem větší pozor na to, co se chystám říct, a myšlenky správně formulovat, aby se mi už nikdy nestala tahle situace:

- Byla jsem na něho hrubá?
- Ne. Spíš bezpáteřní.

Day 03 - My favorite movie

Mnoho let byl mým nejoblíbenějším filmem Moulin Rouge! z roku 2000.



Ten film je mistrovské dílo. Jednoduchý líbivý příběh, nezvyklá ale fungující kýčovitost, herci hrající na 110%, malebná vizuální stránka, jedinečně nakombinovaná hudba, výborně zvládnuté z režisérské stoličky atd. atd.

Také se mi strašně líbily myšlenky:
The greatest thing you'll ever learn is just to love and be loved in return.

Love is like oxygen.

Freedom. Beauty. Truth. Love.

Tento film jsem viděla už mnohokrát a vždy mě dokázal vtáhnout znovu do sebe. Ale momentálně si nejsem jistá, zda pořád stojí na nejvyšší příčce. Jeho zamilovaná naivita mě přestala oslovovat. Možná je to jenom dočasný stav, který doprovází můj cynický štít.

Možná je na čase si najít jiný nejoblíbenější film.

Odchozivší

Před chvílí jsem vytáhla zpod postele dva kufry. Při pohledu na jejich velikost jsem zkonstatovala, že do jednoho zabalím zimní bundu a do toho druhého všechno ostatní.

Dnes ráno mě postel nechtěla pustit, přestože jsem chtěla zařídit vícero věcí, které pomalu ale jistě klepou na dveře. Došlo mi, že mé lože je příliš pohodlné. Přítmí podkrovního pokoje mi ručí spánek až do dopoledne, ranní chládek mě nutí přitáhnout si peřinu ještě blíže k tělu. Tuto noc trávím o poschodí níž. Musím se ráno probudit.

Předevčírem jsem si říkala, že to je poslední sobota za hodně dlouho, kterou prospím v oné posteli.
Teprve před chvílí mi došlo, že natrvalo odcházím od rodičů.

Odlétám za vysokoškolským titulem do zahraničí. Vím, že jinak bych to ani nechtěla. I kdyby se mi na tom oboru, na té škole nelíbilo, nechtěla bych se vrátit do Česka. Jako má lékařka před pár týdny řekla, jsem světoběžníkem po tátovi. Mám tuto zemi ráda, bude se mi velmi stýskat po mém nešťastném městě, ale chci zjistit, zda se tam ve světě skutečně skrývají lvi.

Budu se sice vracet na křesťanské svátky i na letní volno, ale to jsou jen krátká období. Uvědomuji si, že tento týden opustím své rodinné hnízdo.

Poprvé je mi smutno. V rozhovorech s lidmi jsem se naučila dávkovat informace po málu a nevybalit na ně hned, že emigruju do Británie. Občas bych bývala radši, kdyby se mě nezeptali, protože bych pak nemusela pozorovat jejich vyhasínající oči, když si rychle uvědomují, že je samotné taková cesta nečeká.
Pak se mě často ptají, zda nemám strach. Vrtěla jsem zamítavě hlavou a snažila se jim vysvětlit, že jsem zcestovatělá. Jsem zvyklá na to být v novém prostředí, jednat na cizích úřadech, mluvit s cizinci jejich rodnou řečí. Samozřejmě trochu strach mám, ale je to přirozený strach z něčeho nového, nikoliv strach ve smyslu, aby to všechno neskončilo fiaskem.

Začíná mi být smutno, protože budu sama. Někde jsem četla, že jedna ze základních obav člověka je obava z opuštěnosti. A také jedna z nejrozšířenějších. Na tuto deprivaci mám pár léků.
Beru s sebou fotografie svých blízkých, z akcí, na které ráda vzpomínám. Pár drobností, ke kterým mám citový vztah:
Plastový dinosaur, kterého jsem dostala od kamarádky k narozeninám. Věděla, že mám dinosaury ráda, a dokonce se i strefila do mého oblíbeného druhu (parasaurolophus). Říkám mu Lofík.
Sklapovací kovové zrcátko pokryté hieroglyfy, které mi darovala jedna alexandrijská studentka. Je krásné a elegantní, jako byla i ona. Drží pomocí malého magnetku a lidé mi ho vrací se slovy, že ho neumí nebo se ho bojí otevřít. Pokaždé.
Bloček s citáty, úryvky knih a písní - vším, co mě kdy vzalo za srdce. Vedu ho už pár let a především mě fascinuje fakt, že ty nejranější stránky bych nejradši vytrhala. Člověk se mění.
Kovová krabička s beruškou a nápisem . Koupila jsem si ji ve Francii, tehdy byla plná cukrovinek. Během svých gymnaziálních let jsem do ní střádala všechny možné drobnosti - vstupenky na koncerty, letáčky z výstav, desítky jízdenek dálkových autobusů, kartičky z otevírání řek, kresby svých kamarádek, které mi předaly, když jsem ležela na nemocničním lůžku.
Nyní jsem krabičku vyprázdnila a reminiscence uložila do šuplíku. Tato životní etapa pro mě již skončila. Jsem připravená krabičku opět vyplnit.

Došla jsem k závěru, že svou sbírku dopisů s sebou brát nebudu. Místo toho si počkám na nové.

Existuje ještě jedna věc, která mi dodává odvahu opustit domov. Nebo spíš jeden člověk. Pravděpodobně si myslí, že jsem na něj již dávno zapomněla. Možná si už sám na mě nevzpomíná. Ale už nějakou dobu k němu vzhlížím a v těžkých chvílích se ptám sebe WWTD? Líbilo se mi něm, že byl ambiciozní. Mladý Čech, jenž sbalil svých pět švestek a odjel pracovat do Schweitzu.

Odlétám do Anglie. Snad oba najdeme své štěstí.

Day 02 - A photo that makes me happy

 

Fotografie, na kterou jsem narazila v knize časopisu Life "100 nejlepších fotografií minulého století". Šestiletý rakouský sirotek objímá nové botičky, které mu byly darovány Červeným křížem. Autor: Gerald Waller. Rok 1946.

Nechtěla jsem publikovat nějakou fotku, na které bych byla já sama. Napadlo mě sem dát snímek mého psa, ale nebylo snadné vybrat jeden, který by všechny předčil.
A tak jsem si vzpomněla na tuto fotografii, ke které se musím neustále vracet, protože mi z ní měkně srdce. Víc už říct nedokážu.

Day 01 - Fifteen interesting facts about myself

Inspiruji se kamarádčinným blogem.
Jsem tak trochu exhibicionistka. A tedy:

1. Jsem geek a vždy jsem byla. Není to nějaké pomýlení, které by mě náhle v určitém věku popadlo. Pamatuji si sebe v osmi letech, jak sedím na zemi před televizí, češu si vlásky a koukám na animovaného Spider-Mana. To je asi moje nejranější vzpomínka na superhrdinu. Od té doby jsem milovala příběhy boje dobra proti zlu. O lidech s nadpřirozenými schopnostmi a potřebou lidem pomáhat. Mimojiné jsem také psala webstránky ve svých 12 letech, net používám od svých 9 let, miluji filmy, vědu a sci-fi. Byla jsem na FF a skvěle bych si rozuměla s kluky z TBBT. Jo a také nosím brýle.

2. Nevěřím v nic. Měla jsem období svého života, kdy jsem četla astrologické rozbory a články o astrálním cestování. Teď už to považuju za sračky. Jsou to výmysly a nevěřím ani v osud, znamení, magii, v žádnou nadpřirozenou entitu, která by se dala považovat za boha. Někde jsem slyšela, že ve štěstí veří lidé, co nejsou seznámeni s velkými čisly. Jediné, v co bych ráda věřila, je karma, ale už jsem pochopila, že tak svět opravdu nefunguje.

3. Femmes fatales z filmů noir. Jsou mým vzorem. Není to dávno, co jsem objevila tento filmový žánr. Sofistikovaná soukromá očka, která převyprávějí děj. Dlouhé kabáty, fedory, černobělost, napnutá atmosféra. Humphrey Bogart. A krásné ženy, osudové ženy, které vypadají jako dámy a jsou schopny zatočit světem svou pouhou přítomností. Od té doby ujíždím na punčochách, podvazcích, kloboucích, rukavičkách a šátcích.

Rita Hayworth

4. Kostelní zvony. Ať jsem kdekoliv, vždy si uvědomím, jak tamější zvony bijí a porovnávám je s jinými, které jsem již slyšela. Všímám si toho, neboť před mým domem stojí kostel s naprosto kakofonickými zvony, které musím poslouchat už po většinu svého života. Vždy se ptám sebe samotné: Chtěla bych mít takové zvony před domem?

5. Nesnesu aroganci. Ono se říká, že srážka s blbcem je nejhorší. Ale i přes blbce jsem schopna se přenést, přes arogantní lidi ovšem ne. Co je smutnější: Čím víc stoupám po vzdělanostním žebříčku, tím víc arogantů potkávám. Ono se to nese ruka v ruce. Arogantní lidé si myslí, že jsou lepší než ostatní a ponižují je za to. Když potkám arogantního člověka, vaří se mi krev v žilách. Všichni jsme si rovni. Live and let live.

6. Miluji ujetý a absurdní humor. Cirkusáci Monty Pythoni. Muži, co zírají na kozy. Plešatá zpěvačka. Václav Havel. The Rocky Horror Picture Show. A je mi smutno, když si někdo poklepe na čelo a zeptá se mě, kolik jsem již toho vypila. Je mi smutno toho člověka, protože má zábrany dělat bláznivé věci.

7. Ať je to kluk. Času na rodinu mám ještě dost, ale jistě nejsem jediná, kdo už přemýšlel nad tím, jaké budou jejich děti. Cítím se jako klučičí máma. Chtěla bych chodit na jejich baseballové či hokejové zápasy. Vařit jim a pomáhat vybírat správné sako do tanečních. Učit je komunikovat s ženami a rvát se s životem. Udělat z nich správné chlapy. Vždycky se mi líbila soudržnost rodiny Corleonů v Kmotrovi. Matka a otec, čtyři synové, jedna dcera.

8. Mám strach tančit. Nejsem si jistá, odkud se ten strach vzal. Možná v tanečních, kde jsem měla lhostejného partnera, jenž mi zprotivil organizované taneční události. Vadí mi, že je tanec nepřirozený. Předepsané kroky, otočky, elán, který do něj musíš vložit. Když tu hudbu slyším, zachovala bych se zcela jinak. Baví mě "pařit" na hity z rádia, s tím nemám nejmenší problém. Líbí se mi Alesha a její energie a pohyby. Ale když vidím Ala, jak roztáčí tango před diváky - na jednu stranu se mi svírá srdce při představě, že bych tam měla být já, na druhou stranu té dámě strašně závidím.

9. Za mým krasopisem stojí hodiny snahy. Nikdy jsem nerozuměla lidem, kteří o sobě smutně prohlašují, že mají škaredé písmo. Proč s tím nic nedělají, když je to trápí? Mně se vždy líbilo tiskací komiksové písmo, a tak jsem se ho naučila. Také se mi líbila čárka, kterou se přeškrtává psací písmeno "t". Nelíbilo se mi psací písmeno "H", a tak vždy píšu tiskací. Možná to zní ujetě, ale já fakt nad těmihle věcmi přemýšlím.

viz Hellboyovy bubliny

10. Všemu se dá porozumět. Nevěřím tomu, že někdo nemá na nějaký obor tzv. "kapacitu". Vím, že jsem schopna pochopit cokoliv, pokud najdu správný úhel, správný způsob. Na gymnáziu jsem měla nejhorší známky z matematiky, ale ne z důvodu, že bych ji nebyla schopna porozumět. Z důvodu, že mě prostě bavily jiné předměty víc (cizí jazyky, biologie, chemie), a tak jsem jim obětovala svůj omezený čas. Matiku ve skutečnosti hodně obdivuji a ráda bych se jí věnovala ve svém volném čase.

11. Bojkotuji bulvár. A věřím tomu, že má letální účinek na čtenářovy mozkové buňky. Nechápu lidi, kteří si kupují tabloidy a čtou si, kdo se s kým vyspal a kdo se kde sesypal. Nedávno jsem byla u babičky a ta mi v jednu chvíli předala hromadu čtiva se slovy: "Na, dlouhovlásko, tady máš drby." Zasmála jsem se a uvažovala nad tím, jak přišla na to, že by mě něco takového mělo zajímat. Naštěstí jsem tam našla nějaký týdeník a přečetla si akorát rozhovor s Hanou Hegerovou. Docela sympatická dáma.

12. Vždy se vybarvím. Na posledním odběru krve mi sestřička nemohla najít žílu v loketní jamce, a tak mi zapíchla injekci do zápěstí. Bolelo to jak čert. Příští dva týdny jsem chodila s deseticentimetrovou modřinou všemožných barev a děsila své okolí. Hořce jsem vtipkovala, že mám násilnického manžela. Jsem tedy poněkud háklivá na modřiny a štve mě, když se někde potluču, neboť podlitiny jdou na mně výborně vidět.

13. Nikdy jsem nechtěla být princeznou. Ani jsem si nikdy nechtěla vzít svého tatínka. Místo toho jsem chtěla být malířkou, protože jsem strašně ráda kreslila. Pak celou základku jsem chtěla být spisovatelkou. Jediný kluk, kterého jsem si jako dítě chtěla vzít, byl Milánek z první třídy, s kterým jsem tehdy chodila. (Nemám vůbec tušení, jak se to stalo.)

14. Tyrkysová je moje nejoblíbenější barva. Je veselá a pozitivní. Dále mám ráda rudou, neboť je tajemná a smyslná, a ráda se oblékám do všemožných odstínů zelené. Bílá je taky krásná.

15. Bydlím v knižním království. Můj tatík je bibliofil, knihy sbírá celý život. Když na ně přestal mít místo ve své pracovně, začal je ukládat do obýváku, nad schodištěm a v mém pokoji. Když se ráno probudím, mám na očích poličky přetékající knížkami. Občas mě v noci probudí pád některé z nich. Nedávno táta uspořádával své knihy a já si všimla, že mi vedle postele stojí komínek. Myslela jsem si, že se pouze nevlezl do knihovny. Teprve později jsem pochopila, že byl určený pro mě. Knihy, o kterých si tatík myslel, že by se mi mohly líbit. Přišlo mi to milé.

Navrátivší

Včera jsem se vrátila z týdenního pobytu pod stanem. Jela jsem k našim slovenským bratrům do Ráje, společně se svými třemi nejbližšími kamarádkami z gymplu. Byl to výlet, který jsme si slibovaly už aspoň půl roku, avšak nebylo snadné nalézt vhodný termín. Jely jsme na poslední chvíli. Po zpáteční cestě jsme se zase na pár měsíců rozloučily.

Po návratu domů jsem se cítila jako nový člověk. Stereotypní nuda pomaturitních prázdnin mě do té doby ubíjela a teprve teď vidím, jak unyle jsem na tom byla. Také jsem pochopila, že když je mi z prostředí špatně, tak musím pryč. Alespoň na pár dní. Nevím, jak budu takové pocity řešit, až budu starší a s nejmenšími na krku, ale jsem ráda, že teď jsem tak volná. Když jsem tehda lezla po skalách s vodopády stékajícími po mém boku, říkala jsem si, že tohle bych mohla dělat každý den. Najednou jsem plně rozuměla spolužákovi, který se chce státi horským záchranářem.

Chci si v životě najít čas, kdy za sebou zanechám všechny závazky a budu jen chodit a lézt. Přežívat v přírodě, dýchat horský vzduch, anebo sledovat polární záři. Jenom tehdy mám pocit, že skutečně žiju. Tehdy se cítím dobře ve své kůži navzdory tomu, že je pokryta blátem.

Stanovala jsem s kamarádkami, kterým naprosto rozumím. Nevím, zda za to můžou ty čtyři roky, kdy jsme se poznávaly, anebo jsem prostě měla štěstí na takové spřízněné duše. Šla bych s nimi i na konec světa. Respektive, kdybych měla jít na konec světa, šla bych s nimi.
Ale jednu bych vynechala.

Poslední dobou si všímám, jak moc mě štvou ženské. Ty jejich (naše ?!) manýry. Protivnost. Pomstychtivost. Sobectví. A také jsou vlastnosti, které u mužů jsem schopna snášet, ale u ženských mě strašně vytáčejí. Nechápu heterosexuální muže, kteří jsou schopni s ženami žít. Já bych to asi nedokázala.
Když jsem se však s tímhle pokoušela jedné kamarádce svěřit, zle na mě pohlédla, jako bych "zrazovala" své pohlaví. Je se mnou něco špatně, když takhle smýšlím? Amatérský psychoanalytik by nejspíš řekl, že to vypovídá o tom, jak smýšlím o sobě.
Že nejsem smířená se svou identitou.
Anebo taky moc přemýšlím. Proto mám ráda hory. Nutí mě přemýšlet o jiných věcech.

O vodě. O trávě. O lese. O tom, že se smrtí smířit nejde se!
O lásce. O zradě. O světě. A o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě.

Eufemismus

Kdykoliv slyším slovo boubelka, tak se mi zvýší množství adrenalinu v krvi. Nechápu dnešní společnost, která glorifikuje ženskou nadváhu či dokonce i obezitu. Rozumím tomu, že všichni máme nějaký vkus, to je osobní věc každého z nás. Mám kamarádky hubené i tlusté a všechny dokážou být krásné, když chtějí. Nemám problém s jejich váhami. Nestrkám nos do jejich životního stylu. Vadí mi moderní terminologie.

Co je to za společnost, kde největší urážkou je nazvat ženu tlustou, ale označit ji za vychrtlou či dokonce anorektickou je v pořádku? Aby se lidé vyhnuli této ultimátní urážce, začali užívat slovo boubelka. Toto slovo se užívá i v tisku, kde zcela nahradilo spojení tlustá žena. Ale proč takhle přibarvovat realitu? Cožpak ta žena neví, že je tlustá? Jestli je v pořádku mít nadváhu, jestli je to skutečně tak žádané, jak se mnoho dnešních mužů tváří, tak jsem pro, aby se věci nazývaly pravými jmény.

Ať si ženy s hrdostí řeknou: Jsem tlustá!
Ať muži přiznají barvu: Mám radši tlusté ženy!

Zní pravda poněkud absurdně? Za to si můžete sami, když jste si zavedli do slovníku takový eufemismus jako je boubelka.

Další věc, co mi vadí, je pokřivený náhled na hubené ženy. Představy, že si v restauraci objednávají jenom saláty, pohrdají sladkostmi a sezobnou svou nízkokalorickou porci do 5 minut, jsou mylné. Jako slečna se běžně pohybuji v dámské společnosti a ještě nikdy jsem nezažila hubenou kamarádku, která by byla natolik neurotická, aby si počítala kalorie. Neříkám, že takové ženy neexistují. Ale je jich málo, navzdory představám obhájců boubelek.

Možná se ptáte, kam se řadím já? Jsem hubená. Při své malé výšce jsem nikdy nepřekročila váhu 55 kg. Jím českou kuchyni, několikrát měsíčně piju čepované pivo, miluji uzeniny, nepohrdnu pizzou ani čokoládou ani kofolou. Mám plné tváře a štíhlé ruce. A dokonce mám křivky.

S jednou svojí kamarádkou jsem kdysi řešila, že je jedna nevýhoda být takhle hubená - ne každá z nás je geneticky obdarována velkým poprsím. To byl byl jediný důvod, proč bych kdy zvažovala přibrat větší množství kil. Ale jsem příliš spokojená se svou postavou na to, abych ji obtěžkala nadměrným tukem. Možná se nemůžu chlubit svým poprsím - ale vším ostatním ano. A mám své tělo ráda.

Ještě mě napadá jeden zápor v hubenosti - neustojím větší množství alkoholu. V tomhle závidím svým urostlým kamarádům, neboť mně se po třetím pivu točí svět kolem. Jestliže večer ještě není u konce, musím pít pomalu, anebo zůstat chvíli na suchu a trochu vystřízlivět.

Asi před rokem jsem absolvovala první hodinu v autoškole na trenažéru. Zatímco jsem tam seděla a "řídila", instruktor se mě ptal na různé věci, abych se naučila soustředit se i na jiné věci než jen na cestu přede mnou.

Co jste dnes měla ke snídani?
Měla jsem musli s mlíkem.  
Musli s mlíkem? Na tyhle věci moc nejsem teda... A to mlíko bylo nízkotučné nebo plnotučné? (lehce posměšný tón v hlasu)
... Co já vím?

Asi si mě zařadil mezi ty neslavně proslulé, neurotické hubeňourky.