Eufemismus

Kdykoliv slyším slovo boubelka, tak se mi zvýší množství adrenalinu v krvi. Nechápu dnešní společnost, která glorifikuje ženskou nadváhu či dokonce i obezitu. Rozumím tomu, že všichni máme nějaký vkus, to je osobní věc každého z nás. Mám kamarádky hubené i tlusté a všechny dokážou být krásné, když chtějí. Nemám problém s jejich váhami. Nestrkám nos do jejich životního stylu. Vadí mi moderní terminologie.

Co je to za společnost, kde největší urážkou je nazvat ženu tlustou, ale označit ji za vychrtlou či dokonce anorektickou je v pořádku? Aby se lidé vyhnuli této ultimátní urážce, začali užívat slovo boubelka. Toto slovo se užívá i v tisku, kde zcela nahradilo spojení tlustá žena. Ale proč takhle přibarvovat realitu? Cožpak ta žena neví, že je tlustá? Jestli je v pořádku mít nadváhu, jestli je to skutečně tak žádané, jak se mnoho dnešních mužů tváří, tak jsem pro, aby se věci nazývaly pravými jmény.

Ať si ženy s hrdostí řeknou: Jsem tlustá!
Ať muži přiznají barvu: Mám radši tlusté ženy!

Zní pravda poněkud absurdně? Za to si můžete sami, když jste si zavedli do slovníku takový eufemismus jako je boubelka.

Další věc, co mi vadí, je pokřivený náhled na hubené ženy. Představy, že si v restauraci objednávají jenom saláty, pohrdají sladkostmi a sezobnou svou nízkokalorickou porci do 5 minut, jsou mylné. Jako slečna se běžně pohybuji v dámské společnosti a ještě nikdy jsem nezažila hubenou kamarádku, která by byla natolik neurotická, aby si počítala kalorie. Neříkám, že takové ženy neexistují. Ale je jich málo, navzdory představám obhájců boubelek.

Možná se ptáte, kam se řadím já? Jsem hubená. Při své malé výšce jsem nikdy nepřekročila váhu 55 kg. Jím českou kuchyni, několikrát měsíčně piju čepované pivo, miluji uzeniny, nepohrdnu pizzou ani čokoládou ani kofolou. Mám plné tváře a štíhlé ruce. A dokonce mám křivky.

S jednou svojí kamarádkou jsem kdysi řešila, že je jedna nevýhoda být takhle hubená - ne každá z nás je geneticky obdarována velkým poprsím. To byl byl jediný důvod, proč bych kdy zvažovala přibrat větší množství kil. Ale jsem příliš spokojená se svou postavou na to, abych ji obtěžkala nadměrným tukem. Možná se nemůžu chlubit svým poprsím - ale vším ostatním ano. A mám své tělo ráda.

Ještě mě napadá jeden zápor v hubenosti - neustojím větší množství alkoholu. V tomhle závidím svým urostlým kamarádům, neboť mně se po třetím pivu točí svět kolem. Jestliže večer ještě není u konce, musím pít pomalu, anebo zůstat chvíli na suchu a trochu vystřízlivět.

Asi před rokem jsem absolvovala první hodinu v autoškole na trenažéru. Zatímco jsem tam seděla a "řídila", instruktor se mě ptal na různé věci, abych se naučila soustředit se i na jiné věci než jen na cestu přede mnou.

Co jste dnes měla ke snídani?
Měla jsem musli s mlíkem.  
Musli s mlíkem? Na tyhle věci moc nejsem teda... A to mlíko bylo nízkotučné nebo plnotučné? (lehce posměšný tón v hlasu)
... Co já vím?

Asi si mě zařadil mezi ty neslavně proslulé, neurotické hubeňourky.