Odchozivší

Před chvílí jsem vytáhla zpod postele dva kufry. Při pohledu na jejich velikost jsem zkonstatovala, že do jednoho zabalím zimní bundu a do toho druhého všechno ostatní.

Dnes ráno mě postel nechtěla pustit, přestože jsem chtěla zařídit vícero věcí, které pomalu ale jistě klepou na dveře. Došlo mi, že mé lože je příliš pohodlné. Přítmí podkrovního pokoje mi ručí spánek až do dopoledne, ranní chládek mě nutí přitáhnout si peřinu ještě blíže k tělu. Tuto noc trávím o poschodí níž. Musím se ráno probudit.

Předevčírem jsem si říkala, že to je poslední sobota za hodně dlouho, kterou prospím v oné posteli.
Teprve před chvílí mi došlo, že natrvalo odcházím od rodičů.

Odlétám za vysokoškolským titulem do zahraničí. Vím, že jinak bych to ani nechtěla. I kdyby se mi na tom oboru, na té škole nelíbilo, nechtěla bych se vrátit do Česka. Jako má lékařka před pár týdny řekla, jsem světoběžníkem po tátovi. Mám tuto zemi ráda, bude se mi velmi stýskat po mém nešťastném městě, ale chci zjistit, zda se tam ve světě skutečně skrývají lvi.

Budu se sice vracet na křesťanské svátky i na letní volno, ale to jsou jen krátká období. Uvědomuji si, že tento týden opustím své rodinné hnízdo.

Poprvé je mi smutno. V rozhovorech s lidmi jsem se naučila dávkovat informace po málu a nevybalit na ně hned, že emigruju do Británie. Občas bych bývala radši, kdyby se mě nezeptali, protože bych pak nemusela pozorovat jejich vyhasínající oči, když si rychle uvědomují, že je samotné taková cesta nečeká.
Pak se mě často ptají, zda nemám strach. Vrtěla jsem zamítavě hlavou a snažila se jim vysvětlit, že jsem zcestovatělá. Jsem zvyklá na to být v novém prostředí, jednat na cizích úřadech, mluvit s cizinci jejich rodnou řečí. Samozřejmě trochu strach mám, ale je to přirozený strach z něčeho nového, nikoliv strach ve smyslu, aby to všechno neskončilo fiaskem.

Začíná mi být smutno, protože budu sama. Někde jsem četla, že jedna ze základních obav člověka je obava z opuštěnosti. A také jedna z nejrozšířenějších. Na tuto deprivaci mám pár léků.
Beru s sebou fotografie svých blízkých, z akcí, na které ráda vzpomínám. Pár drobností, ke kterým mám citový vztah:
Plastový dinosaur, kterého jsem dostala od kamarádky k narozeninám. Věděla, že mám dinosaury ráda, a dokonce se i strefila do mého oblíbeného druhu (parasaurolophus). Říkám mu Lofík.
Sklapovací kovové zrcátko pokryté hieroglyfy, které mi darovala jedna alexandrijská studentka. Je krásné a elegantní, jako byla i ona. Drží pomocí malého magnetku a lidé mi ho vrací se slovy, že ho neumí nebo se ho bojí otevřít. Pokaždé.
Bloček s citáty, úryvky knih a písní - vším, co mě kdy vzalo za srdce. Vedu ho už pár let a především mě fascinuje fakt, že ty nejranější stránky bych nejradši vytrhala. Člověk se mění.
Kovová krabička s beruškou a nápisem . Koupila jsem si ji ve Francii, tehdy byla plná cukrovinek. Během svých gymnaziálních let jsem do ní střádala všechny možné drobnosti - vstupenky na koncerty, letáčky z výstav, desítky jízdenek dálkových autobusů, kartičky z otevírání řek, kresby svých kamarádek, které mi předaly, když jsem ležela na nemocničním lůžku.
Nyní jsem krabičku vyprázdnila a reminiscence uložila do šuplíku. Tato životní etapa pro mě již skončila. Jsem připravená krabičku opět vyplnit.

Došla jsem k závěru, že svou sbírku dopisů s sebou brát nebudu. Místo toho si počkám na nové.

Existuje ještě jedna věc, která mi dodává odvahu opustit domov. Nebo spíš jeden člověk. Pravděpodobně si myslí, že jsem na něj již dávno zapomněla. Možná si už sám na mě nevzpomíná. Ale už nějakou dobu k němu vzhlížím a v těžkých chvílích se ptám sebe WWTD? Líbilo se mi něm, že byl ambiciozní. Mladý Čech, jenž sbalil svých pět švestek a odjel pracovat do Schweitzu.

Odlétám do Anglie. Snad oba najdeme své štěstí.