Poprvé jsem tam byla kolem svého čtrnáctého, patnáctého roku života. Tou dobou se mezi mými vrstevníky hodně nosilo chodit do čajoven. Na gymplu byly zase čajovny nahrazeny hospodami.
Pamatuji si, jak jsem se hrozně styděla za to, že jsem ještě v žádné čajovně nebyla. Snažila jsem se tento fakt zastírat, ale myslím, že moje společnost mě stejně prokoukla. Zavedla mě tam moje tehdejší nejlepší kamarádka. Měly jsme se tam sejít s našim spolužákem, který byl čirou nenáhodou týpkem, do kterého jsem byla onehda platonicky zamilovaná.
Do této čajovny jsem chodila nejčastěji, i když jsem měla tu čest i s jinými ve městě. Stojí blízko mého domova a zároveň blízko mé bývalé základní i střední školy.
Má skvělou atmosféru. Jak můžete usoudit dle fotky, prostor se nachází v suterénu, který je sice malý, ale ještě se mi nestalo, že bych si tam nesedla. Hačá se na polštářích na vyvýšeném pódiu kolem stolečků osvětlených svíčkou. Dobrá čajovna umí uvést svého zákazníka do ležérního pohodlí. Líbí se mi na nich, že mohou být nenásilně romantickým místem pro páry a zároveň příjemným posezením pro přátele. Čajovny by měly být útulnějšími alternativami kaváren, které jsou zpravidla jasně osvětlené a formální (boty si nesezujete ani se neposadíte či nelehnete na zem).
Mám i špatné zkušenosti s čajovnami. V jedné nejmenované jsem se dostala do konfliktu s tzv. "čajmenkami" - zčásti z vlastní blbosti, zčásti z jejich neurotičnosti. Když jsem se snažila při příští návštěvě napravit onen nepovedný vztah, setkala jsem se pouze s pomstychtivostí a afektovanou neupřímností. Víckrát už se tam nepodívám.
Od té doby mám docela negativní pohled na čajmenky a preferuji čajovny, jež zaměstnávají muže, kteří bývají většinou naprostí pohodáři.
Musím zjistit, jaké čajovny mají ve Velké Británii.
0 komentářů:
Okomentovat