Po návratu domů jsem se cítila jako nový člověk. Stereotypní nuda pomaturitních prázdnin mě do té doby ubíjela a teprve teď vidím, jak unyle jsem na tom byla. Také jsem pochopila, že když je mi z prostředí špatně, tak musím pryč. Alespoň na pár dní. Nevím, jak budu takové pocity řešit, až budu starší a s nejmenšími na krku, ale jsem ráda, že teď jsem tak volná. Když jsem tehda lezla po skalách s vodopády stékajícími po mém boku, říkala jsem si, že tohle bych mohla dělat každý den. Najednou jsem plně rozuměla spolužákovi, který se chce státi horským záchranářem.
Chci si v životě najít čas, kdy za sebou zanechám všechny závazky a budu jen chodit a lézt. Přežívat v přírodě, dýchat horský vzduch, anebo sledovat polární záři. Jenom tehdy mám pocit, že skutečně žiju. Tehdy se cítím dobře ve své kůži navzdory tomu, že je pokryta blátem.
Stanovala jsem s kamarádkami, kterým naprosto rozumím. Nevím, zda za to můžou ty čtyři roky, kdy jsme se poznávaly, anebo jsem prostě měla štěstí na takové spřízněné duše. Šla bych s nimi i na konec světa. Respektive, kdybych měla jít na konec světa, šla bych s nimi.
Ale jednu bych vynechala.
Poslední dobou si všímám, jak moc mě štvou ženské. Ty jejich (naše ?!) manýry. Protivnost. Pomstychtivost. Sobectví. A také jsou vlastnosti, které u mužů jsem schopna snášet, ale u ženských mě strašně vytáčejí. Nechápu heterosexuální muže, kteří jsou schopni s ženami žít. Já bych to asi nedokázala.
Když jsem se však s tímhle pokoušela jedné kamarádce svěřit, zle na mě pohlédla, jako bych "zrazovala" své pohlaví. Je se mnou něco špatně, když takhle smýšlím? Amatérský psychoanalytik by nejspíš řekl, že to vypovídá o tom, jak smýšlím o sobě.
Že nejsem smířená se svou identitou.
Anebo taky moc přemýšlím. Proto mám ráda hory. Nutí mě přemýšlet o jiných věcech.
O vodě. O trávě. O lese. O tom, že se smrtí smířit nejde se!
0 komentářů:
Okomentovat