Přednáška o buddhismu

Vešla jsem do budovy zdejší univerzity a na chvíli se ztratila. Objevila jsem však recepci a optala se postaršího pána, kde se nachází příslušná místnost. Poradil mi, avšak chyběl mi tam úsměv, na který jsem si v Anglii tak ráda zvykla. I tak jsem mu s milým úsměvem poděkovala a vydala se po schodišti nahoru.

U dveřích stáli dva šikovní kluci se stolem obloženým různými knížkami a cenovkami. Přivítali mě k sobě jako "mladou paní", což z jejich úst vyznělo opravdu hezky. Jeden z mnoha zažitých momentů, který mě utvrdil v tom, že dělám správně, když vystupuji jako dáma. Zaplatila jsem a vešla do téměř zaplněného sálu. Jeden z mnoha momentů, kdy jsem si oddychla, že se sháním pouze po jednom sedadle.

V sále sedělo hodně mužů, což mě potěšilo. Muže s klidnou a čistou myslí shledávám atraktivní. Snad je to z důvodu, že můj vlastní táta je velice klidným člověkem. Elektřin komplex. Potěšilo mě to také z důvodu, že jsem lehce traumatizovaná těžce přefeminizovanou základní i střední školou. Větší shluky žen mě zastrašují.
Chybí mi moji spolubydlící v Anglii.

Seděl před námi a vyprávěl nám téměř dvě hodiny. Samotnou mě překvapilo, jak dobře držím pozornost, neboť v takovém dlouhém časovém pásmu mi mysl většinou polétává všude možně. Po chvíli jsem si začala zaznamenávat určité myšlenky, neboť jsem pocítila, že se mi paměť zahlcuje.
V posledních pár měsících jsem se naučila své myšlenky vypisovat, abych okamžitě uvolnila prostor novým. Pochopila jsem, že má mysl a krátkodobá paměť mají jen omezenou kapacitu a rozčiluje mě, když mi během dne vyskakuje jedna a tatáž myšlenka jenom proto, abych ji do večera nezapomněla.
Byla jsem jedna z mála, kdo si něco zapisoval. Měla jsem z toho poněkud nepříjemný pocit, jako bych se sama pasovala do pozice studentíka. Tento dojem ve mně přednášející ještě posílil, když náhle přerušil své vyprávění o partnerským vztazích a poznamenal, že někteří (i.e. "mladší generace") v sále nejspíš vůbec nerozumí tomu, co říká. Pak dodal, že si to musíme zažít a že se třeba za deset let k tomu buddhismu dostaneme. Drtivá většina sálu (zkušení cca třicátníci) se zasmála. Mně zkameněla tvář. Takovou animozitu jsem nečekala. Nejspíš to měl být vtip, ale mohl to klidně myslet i vážně. Nedokážu posoudit. Za poslední rok jsem se naučila úspěšně prát s diskriminací kvůli pohlaví a nebrat si ji osobně. Avšak na diskriminaci kvůli věku ještě nejsem úplně zvyklá, a proto jsem ji nedokázala vzít s nadhledem.

Představovala jsem si sebe samotnou v čele sálu. Neubránila jsem se přesvědčení, že by ze mě sálal větší klid a láska nežli z něho. Je to tím, že jsem žena? Ne... Před pár týdny jsem na akademické půdě seděla v kruhu s dvěma dalšími studenty a jedním buddhistou/profesorem psychologie. Pomáhali jsme mu s výzkumem (vliv meditace na intelektuální výkon). Byl tak krásný. Záviděla jsem jeho (potenciální) ženě, že má doma tak klidnou a hřejivou bytost. Jeho hlas mě konejšil svou hloubkou a mírností podobně, jako před rokem hlas mého řeckého instruktora v autoškole. Byli oba krásní.

Povídal nám o tom, že meditací lze zabránit nespokojenosti. Na začátku partnerského vztahu býváme zamilovaní a vidíme na tom druhém (i na světě) všechno krásné a kladné. Neboť jsme si ještě nestačili naprogramovat v mysli schémata, "jak by věci měly být". Po roce, dvěma, třemi nás začnou rozčilovat skutečnosti, že partner se nechová takhle, ale jinak. Nebaví ho tohle a baví ho tamto. Meditací lze očistit a uklidnit mysl, a tedy i vymazat tyto programy.
Nevím, na kolik je to pravda, ale docela mi to dává smysl. Na buddhismu se mi líbí, že se nepožaduje, abych těmto prohlášením slepě uvěřila prostě z důvodu, že to někdo řekl. Musím si to nejprve vyzkoušet sama.
Když mluvil o lásce, litovala jsem, že vedle sebe nemám tu rezavou hlavu, kterou bych mohla pohladit po vlasech.

Líbilo se mi, když nám říkal, že největší mistři buddhismu se poznají podle smíchu. Neboť překypují radostí a entuziasmem z našeho světa. Vzpomněla jsem si na určité filmové "mistry", jako je třeba Yoda anebo i Brumbál. Také se mi vybavil asketický mistr z Kill Billa 2, který svou žákyni téměř mučil. Hm, ten mezi ně asi nepatří...

Hněv není zdravý. Rozbuší se vám mocně srdce, lapáte po dechu, praskne vám žilka v očích a tvář vám zarudne. Tato pravda je tak očividná, až mě nikdy nenapadla.
Nemám ráda hněv. Jsem ráda, že jsem podědila tátovu melancholickou povahu. Před pár dny jsem se sešla s kamarádem a v jeho občasných negativních výrocích jsem zpozorovala v hloubce bublající hněv. Zbytečný hněv. Jestliže se někdo za vámi rozčiluje, že jste udělali dobrý skutek a pustili to auto před vám, je to PNJ = problém někoho jiného. Ne vás.

V Q&A sekci na konci přednášky mě překvapilo, že mu všichni tázající tykali. To bych neudělala. České zákony tykání a vykání mi vyhovují.

Než jsem vyšla ven z budovy, lehce jsem nakoukla do okénka recepce a řekla "na shledanou".
Opětoval mi to s úsměvem.

Tíseň

Nemohu spát. Ležím na futonu, za který jsem vyměnila svou polorozpadlou postel, a spíš než prkna tlačící do žeber pociťuji tíseň v srdci. Je zvláštní, jaký fyziologický dopad na nás mají emoce. Chtěla bych vědět, jak přesně spolu emoce a srdce korelují. Nevím to, avšak cítím. What you don't know you can feel it somehow.

Před spaním jsem si projížděla Zeď svého spolužáka z filmu. Jeho zapálení pro produkci ve mně zanechalo pocit neschopnosti. Je hezké rozumět. Je pěkné mít nápady. Ale přece vím, že to samotné nic neznamená. Nestačí to.

Zase ten nepříjemný pocit, že nejsem dost dobrá. Rozhodla jsem se tehdy správně? Mám hlavu na mnohem obtížnější úkony. Mohla jsem dělat do vědy. Mít celkem jistou, váženou budoucnost. Nyní se setkávám s lidmi, kteří se mě nadřazeným tónem ptají, co s "tím" hodlám dělat, a znalecky informují o tom, že budu zaměstnání hledat velice obtížně. Vážená nejsem. Podceňují můj intelekt i průbojnost. Zároveň si uvědomuji, že tohle je zkouška. Zda jsem dostatečný charakter, abych ty stěry a pohrdání ustála. Vlastně jsem odvážnější než mnozí, kteří se rozhodli následovat rozumnou a dostupnou kariéru. Akorát že v jejich očích se nejedná o odvahu, nýbrž o naivitu.

Těší mne, že mám kolem sebe i lidi, kteří mě mají rádi i tak. Buď mi věří, že to zvládnu, anebo je moje kariéra nezajímá a mají mě rádi za jiné věci. Kariéra je pro mnohé lidi jejich celým životem. Pro mě ne a nepřeji si, aby byla.

Mám strach. Nevím přesně, co dělám, ale dělám to. Rozjíždím svůj první projekt.

Socializace - díl druhý

Do dvou týdnů musím odevzdat komplexní esej, na kterou je třeba načíst minimum patnácti knih a zhlédnout deset filmových snímků.
Takže jsem včerejší večer strávila v hospodě.

Když jsem se před rokem těšila na univerzitní život, jedním z důvodů byl fakt, že nikdo nebude kontrolovat hodinu mých příchodů. Doma mě hrozně rozčilovalo, že jsem pokaždé probudila své rodiče nočním scházením skřípavých schodů. Předběžné otázky týkající se očekávané hodiny návratu mě vždy rozhodily a musela jsem uvnitř dusit výčitku, že mi v mých devatenácti letech nedůvěřují.
Přesto musím přiznat, že zde kalit moc nechodím. Mám pocit, že chodím méně, nežli doma. Asi je to tím, že jsem si ještě nestanovila oficiální pivaře ani tradici.
Angličané užívají krásné spojení go out, které v našem věku neznamená jednoduše jít ven, ale jít kalit/se pobavit/pít.

Poslední dva čtvrteční večery jsem strávila v hospodě The Varsity, která je umístěná na kampusu. (Pořád se mi nezdá, že je legální mít hospody na akademické půdě.) Chodím tam se svými českými a slovenskými přáteli, které jsem zde potkala. Ještě se mi nepodařilo smířit se se zdejšími absurdními cenami alkoholických nápojů a pohled na můj rozpočet mě dnes ráno trochu rozrušil.

Tak jako tak to byl dobrý večer. Čechů a Slováků se nás sešlo (bohužel) docela málo a po chvíli jsme se s kamarádkou přesunuly ke stolu s jejím volejbalovým týmem. Po několika vyloženě trapných a nucených pokusech o konverzaci s jedním volejbalistou jsem jí děkovně kývla na nápad opět se přesunout. Zrovna dorazili její spolubydlící z koleje.

Strávila jsem s nimi zbytek večera. Když se kamarádka rozhodla k odchodu asi hodinu před zavíračkou, napadlo mě, zda bych se taky měla zpakovat. V podobných situacích mívám pocit, že jsem ztratila zázemí. Tentokrát mi ale bylo docela fajn (možná dáno třemi pintami piva a jedním panákem rukoly). Nakonec jsem tam byla jen já a tři týpci, a přestože jsem je tolik neznala, konverzace vůbec nestála a byla příjemně přirozená.
Mám z toho radost. Jsou to totiž mí budoucí spolubydlící na příští rok. A taky teď vím, že nejsem asociál. Akorát je třeba, aby se snažily obě strany.

Vrátila jsem se na kolej kolem půl druhé ráno. Mí spolubydlící kupodivu neřešili matematické výpočty na chodbě. Sundala jsem si bundu a boty a lehla do postele.
Příště se alespoň pokusím sundat si podprdu. Dnes ráno jsem se probudila s nepříjemnou otlačeninou na hrudní kosti.

A z nějakého důvodu mi v hlavě neustále hraje píseň Dumb od Nirvany.

Think I'm just happy.

Fáze, kdy se budu cítit dumb, mě zřejmě teprve čeká.

Socializace

Nejsem si úplně jistá, jak se mi momentálně daří. O nedělní noci jsem měla chuť se jít zahrabat někam hodně hluboko, anebo jednoduše vyběhnout z pokoje a posedět si na prochladlém evakuačním schodišti. Dveře vedoucí k němu stojí hned před mým pokojem a už párkrát jsem se tam uchýlila, když jsem potřebovala uniknout izolovanosti svého pokoje a zároveň hlučné společnosti v kuchyňce.

Pravda je ovšem taková, že já tu společnost potřebuji. Již nějakou dobu si uvědomuji, že dávám lidem kolem sebe velký význam, neboť podle nich soudím sebe samotnou. Slyším-li své spolubydlící povídat si na chodbě, mám potřebu se k nim přidat, i když nemám co dodat k jejich diskusím o businessu. Chci být prostě v jejich blízkosti.

Naprosto mě rozhodí, když mě některý spolužák mine s nezájmem a nevydá ze sebe ani pozdrav. Přemýšlím nad tím, proč se se mnou mnozí nechtějí bavit a zda je to má vlastní chyba. Neustále hledám důvody, proč ostatní jsou úspěšnější v socializaci nežli já, ale ony důvody se pomalu mění ve výmluvy. A to není zdravé.

Uvědomuji si, že jsem občas náladová ke svým kamarádkám z filmu. Rozčilují mě jejich povrchní, stupidní hádky o bezvýznamnostech. Rozčiluje mě, že mají knihovničky vyskládané těmi nejkrásnějšími publikacemi o kinematografii, ale když jim pustím film, tak se k němu nedokážou vyjádřit. Bože, taková nechci být. Nechci jenom polykat produkty a uvnitř být strašně nezajímavým člověkem. Chci taky něco vydávat. Rozčiluje mě jejich lpění na tradicích a jejich výčitky, kdykoliv se rozhodnu posadit se jinam než k nim. Rozčiluje mě jejich izolovanost - nechci své tři univerzitní roky strávit s tak "mělkými" osobnostmi. Chci potkat velké množství lidí a vyhledat ty, kteří mě dokážou obohatit.

Moje jmenovkyně se se mnou pokaždé snaží zavést řeč anebo mě alespoň pozdravit při každé příležitosti (i několikrát denně). Začíná mi to vadit. Je hrozně cynický, dekadentní člověk. Vyzařuje z ní nihilismus a to na sobě může mít pestrobarevný svetr. Napadlo mě, že možná podobně otravně působím i já na ostatní. Má jmenovkyně mě vždycky vyhledává ve skupině spolužáků, protože mě zná, ví, že mě pozdravit může. Je needy.
Měla bych se přestat soustředit na to, proč bych měla ty určité lidi znát. Místo toho jim dát důvody, proč by se měli bavit se mnou. Sama jsem zajímavý člověk. Nemám přece potřebu se vnucovat.

Kdykoliv slyším na chodbě svého židovského spolubydlícího, mám radost. Je jedním z lidí, kteří dokážou rozvířit společnost. Možná je to jeho hlasitým projevem, vyčnívající výškou anebo třeba dětinskou potřebou předvádět se. Ale stejně mám radost. Je živlem a jedním z pár lidí, se kterými si dokážu skutečně povídat.

Vlastně jsem tímto postem nikam nedošla. Spíš jsem potřebovala vylít své myšlenky, abych se mohla posunout dál. Musím přijít na způsob, jak se s tímhle vším vyrovnat.
A taky jak se sblížit s Robem.