Přednáška o buddhismu

Vešla jsem do budovy zdejší univerzity a na chvíli se ztratila. Objevila jsem však recepci a optala se postaršího pána, kde se nachází příslušná místnost. Poradil mi, avšak chyběl mi tam úsměv, na který jsem si v Anglii tak ráda zvykla. I tak jsem mu s milým úsměvem poděkovala a vydala se po schodišti nahoru.

U dveřích stáli dva šikovní kluci se stolem obloženým různými knížkami a cenovkami. Přivítali mě k sobě jako "mladou paní", což z jejich úst vyznělo opravdu hezky. Jeden z mnoha zažitých momentů, který mě utvrdil v tom, že dělám správně, když vystupuji jako dáma. Zaplatila jsem a vešla do téměř zaplněného sálu. Jeden z mnoha momentů, kdy jsem si oddychla, že se sháním pouze po jednom sedadle.

V sále sedělo hodně mužů, což mě potěšilo. Muže s klidnou a čistou myslí shledávám atraktivní. Snad je to z důvodu, že můj vlastní táta je velice klidným člověkem. Elektřin komplex. Potěšilo mě to také z důvodu, že jsem lehce traumatizovaná těžce přefeminizovanou základní i střední školou. Větší shluky žen mě zastrašují.
Chybí mi moji spolubydlící v Anglii.

Seděl před námi a vyprávěl nám téměř dvě hodiny. Samotnou mě překvapilo, jak dobře držím pozornost, neboť v takovém dlouhém časovém pásmu mi mysl většinou polétává všude možně. Po chvíli jsem si začala zaznamenávat určité myšlenky, neboť jsem pocítila, že se mi paměť zahlcuje.
V posledních pár měsících jsem se naučila své myšlenky vypisovat, abych okamžitě uvolnila prostor novým. Pochopila jsem, že má mysl a krátkodobá paměť mají jen omezenou kapacitu a rozčiluje mě, když mi během dne vyskakuje jedna a tatáž myšlenka jenom proto, abych ji do večera nezapomněla.
Byla jsem jedna z mála, kdo si něco zapisoval. Měla jsem z toho poněkud nepříjemný pocit, jako bych se sama pasovala do pozice studentíka. Tento dojem ve mně přednášející ještě posílil, když náhle přerušil své vyprávění o partnerským vztazích a poznamenal, že někteří (i.e. "mladší generace") v sále nejspíš vůbec nerozumí tomu, co říká. Pak dodal, že si to musíme zažít a že se třeba za deset let k tomu buddhismu dostaneme. Drtivá většina sálu (zkušení cca třicátníci) se zasmála. Mně zkameněla tvář. Takovou animozitu jsem nečekala. Nejspíš to měl být vtip, ale mohl to klidně myslet i vážně. Nedokážu posoudit. Za poslední rok jsem se naučila úspěšně prát s diskriminací kvůli pohlaví a nebrat si ji osobně. Avšak na diskriminaci kvůli věku ještě nejsem úplně zvyklá, a proto jsem ji nedokázala vzít s nadhledem.

Představovala jsem si sebe samotnou v čele sálu. Neubránila jsem se přesvědčení, že by ze mě sálal větší klid a láska nežli z něho. Je to tím, že jsem žena? Ne... Před pár týdny jsem na akademické půdě seděla v kruhu s dvěma dalšími studenty a jedním buddhistou/profesorem psychologie. Pomáhali jsme mu s výzkumem (vliv meditace na intelektuální výkon). Byl tak krásný. Záviděla jsem jeho (potenciální) ženě, že má doma tak klidnou a hřejivou bytost. Jeho hlas mě konejšil svou hloubkou a mírností podobně, jako před rokem hlas mého řeckého instruktora v autoškole. Byli oba krásní.

Povídal nám o tom, že meditací lze zabránit nespokojenosti. Na začátku partnerského vztahu býváme zamilovaní a vidíme na tom druhém (i na světě) všechno krásné a kladné. Neboť jsme si ještě nestačili naprogramovat v mysli schémata, "jak by věci měly být". Po roce, dvěma, třemi nás začnou rozčilovat skutečnosti, že partner se nechová takhle, ale jinak. Nebaví ho tohle a baví ho tamto. Meditací lze očistit a uklidnit mysl, a tedy i vymazat tyto programy.
Nevím, na kolik je to pravda, ale docela mi to dává smysl. Na buddhismu se mi líbí, že se nepožaduje, abych těmto prohlášením slepě uvěřila prostě z důvodu, že to někdo řekl. Musím si to nejprve vyzkoušet sama.
Když mluvil o lásce, litovala jsem, že vedle sebe nemám tu rezavou hlavu, kterou bych mohla pohladit po vlasech.

Líbilo se mi, když nám říkal, že největší mistři buddhismu se poznají podle smíchu. Neboť překypují radostí a entuziasmem z našeho světa. Vzpomněla jsem si na určité filmové "mistry", jako je třeba Yoda anebo i Brumbál. Také se mi vybavil asketický mistr z Kill Billa 2, který svou žákyni téměř mučil. Hm, ten mezi ně asi nepatří...

Hněv není zdravý. Rozbuší se vám mocně srdce, lapáte po dechu, praskne vám žilka v očích a tvář vám zarudne. Tato pravda je tak očividná, až mě nikdy nenapadla.
Nemám ráda hněv. Jsem ráda, že jsem podědila tátovu melancholickou povahu. Před pár dny jsem se sešla s kamarádem a v jeho občasných negativních výrocích jsem zpozorovala v hloubce bublající hněv. Zbytečný hněv. Jestliže se někdo za vámi rozčiluje, že jste udělali dobrý skutek a pustili to auto před vám, je to PNJ = problém někoho jiného. Ne vás.

V Q&A sekci na konci přednášky mě překvapilo, že mu všichni tázající tykali. To bych neudělala. České zákony tykání a vykání mi vyhovují.

Než jsem vyšla ven z budovy, lehce jsem nakoukla do okénka recepce a řekla "na shledanou".
Opětoval mi to s úsměvem.