Socializace - díl druhý

Do dvou týdnů musím odevzdat komplexní esej, na kterou je třeba načíst minimum patnácti knih a zhlédnout deset filmových snímků.
Takže jsem včerejší večer strávila v hospodě.

Když jsem se před rokem těšila na univerzitní život, jedním z důvodů byl fakt, že nikdo nebude kontrolovat hodinu mých příchodů. Doma mě hrozně rozčilovalo, že jsem pokaždé probudila své rodiče nočním scházením skřípavých schodů. Předběžné otázky týkající se očekávané hodiny návratu mě vždy rozhodily a musela jsem uvnitř dusit výčitku, že mi v mých devatenácti letech nedůvěřují.
Přesto musím přiznat, že zde kalit moc nechodím. Mám pocit, že chodím méně, nežli doma. Asi je to tím, že jsem si ještě nestanovila oficiální pivaře ani tradici.
Angličané užívají krásné spojení go out, které v našem věku neznamená jednoduše jít ven, ale jít kalit/se pobavit/pít.

Poslední dva čtvrteční večery jsem strávila v hospodě The Varsity, která je umístěná na kampusu. (Pořád se mi nezdá, že je legální mít hospody na akademické půdě.) Chodím tam se svými českými a slovenskými přáteli, které jsem zde potkala. Ještě se mi nepodařilo smířit se se zdejšími absurdními cenami alkoholických nápojů a pohled na můj rozpočet mě dnes ráno trochu rozrušil.

Tak jako tak to byl dobrý večer. Čechů a Slováků se nás sešlo (bohužel) docela málo a po chvíli jsme se s kamarádkou přesunuly ke stolu s jejím volejbalovým týmem. Po několika vyloženě trapných a nucených pokusech o konverzaci s jedním volejbalistou jsem jí děkovně kývla na nápad opět se přesunout. Zrovna dorazili její spolubydlící z koleje.

Strávila jsem s nimi zbytek večera. Když se kamarádka rozhodla k odchodu asi hodinu před zavíračkou, napadlo mě, zda bych se taky měla zpakovat. V podobných situacích mívám pocit, že jsem ztratila zázemí. Tentokrát mi ale bylo docela fajn (možná dáno třemi pintami piva a jedním panákem rukoly). Nakonec jsem tam byla jen já a tři týpci, a přestože jsem je tolik neznala, konverzace vůbec nestála a byla příjemně přirozená.
Mám z toho radost. Jsou to totiž mí budoucí spolubydlící na příští rok. A taky teď vím, že nejsem asociál. Akorát je třeba, aby se snažily obě strany.

Vrátila jsem se na kolej kolem půl druhé ráno. Mí spolubydlící kupodivu neřešili matematické výpočty na chodbě. Sundala jsem si bundu a boty a lehla do postele.
Příště se alespoň pokusím sundat si podprdu. Dnes ráno jsem se probudila s nepříjemnou otlačeninou na hrudní kosti.

A z nějakého důvodu mi v hlavě neustále hraje píseň Dumb od Nirvany.

Think I'm just happy.

Fáze, kdy se budu cítit dumb, mě zřejmě teprve čeká.

Socializace

Nejsem si úplně jistá, jak se mi momentálně daří. O nedělní noci jsem měla chuť se jít zahrabat někam hodně hluboko, anebo jednoduše vyběhnout z pokoje a posedět si na prochladlém evakuačním schodišti. Dveře vedoucí k němu stojí hned před mým pokojem a už párkrát jsem se tam uchýlila, když jsem potřebovala uniknout izolovanosti svého pokoje a zároveň hlučné společnosti v kuchyňce.

Pravda je ovšem taková, že já tu společnost potřebuji. Již nějakou dobu si uvědomuji, že dávám lidem kolem sebe velký význam, neboť podle nich soudím sebe samotnou. Slyším-li své spolubydlící povídat si na chodbě, mám potřebu se k nim přidat, i když nemám co dodat k jejich diskusím o businessu. Chci být prostě v jejich blízkosti.

Naprosto mě rozhodí, když mě některý spolužák mine s nezájmem a nevydá ze sebe ani pozdrav. Přemýšlím nad tím, proč se se mnou mnozí nechtějí bavit a zda je to má vlastní chyba. Neustále hledám důvody, proč ostatní jsou úspěšnější v socializaci nežli já, ale ony důvody se pomalu mění ve výmluvy. A to není zdravé.

Uvědomuji si, že jsem občas náladová ke svým kamarádkám z filmu. Rozčilují mě jejich povrchní, stupidní hádky o bezvýznamnostech. Rozčiluje mě, že mají knihovničky vyskládané těmi nejkrásnějšími publikacemi o kinematografii, ale když jim pustím film, tak se k němu nedokážou vyjádřit. Bože, taková nechci být. Nechci jenom polykat produkty a uvnitř být strašně nezajímavým člověkem. Chci taky něco vydávat. Rozčiluje mě jejich lpění na tradicích a jejich výčitky, kdykoliv se rozhodnu posadit se jinam než k nim. Rozčiluje mě jejich izolovanost - nechci své tři univerzitní roky strávit s tak "mělkými" osobnostmi. Chci potkat velké množství lidí a vyhledat ty, kteří mě dokážou obohatit.

Moje jmenovkyně se se mnou pokaždé snaží zavést řeč anebo mě alespoň pozdravit při každé příležitosti (i několikrát denně). Začíná mi to vadit. Je hrozně cynický, dekadentní člověk. Vyzařuje z ní nihilismus a to na sobě může mít pestrobarevný svetr. Napadlo mě, že možná podobně otravně působím i já na ostatní. Má jmenovkyně mě vždycky vyhledává ve skupině spolužáků, protože mě zná, ví, že mě pozdravit může. Je needy.
Měla bych se přestat soustředit na to, proč bych měla ty určité lidi znát. Místo toho jim dát důvody, proč by se měli bavit se mnou. Sama jsem zajímavý člověk. Nemám přece potřebu se vnucovat.

Kdykoliv slyším na chodbě svého židovského spolubydlícího, mám radost. Je jedním z lidí, kteří dokážou rozvířit společnost. Možná je to jeho hlasitým projevem, vyčnívající výškou anebo třeba dětinskou potřebou předvádět se. Ale stejně mám radost. Je živlem a jedním z pár lidí, se kterými si dokážu skutečně povídat.

Vlastně jsem tímto postem nikam nedošla. Spíš jsem potřebovala vylít své myšlenky, abych se mohla posunout dál. Musím přijít na způsob, jak se s tímhle vším vyrovnat.
A taky jak se sblížit s Robem.