Day 01 - Fifteen interesting facts about myself

Inspiruji se kamarádčinným blogem.
Jsem tak trochu exhibicionistka. A tedy:

1. Jsem geek a vždy jsem byla. Není to nějaké pomýlení, které by mě náhle v určitém věku popadlo. Pamatuji si sebe v osmi letech, jak sedím na zemi před televizí, češu si vlásky a koukám na animovaného Spider-Mana. To je asi moje nejranější vzpomínka na superhrdinu. Od té doby jsem milovala příběhy boje dobra proti zlu. O lidech s nadpřirozenými schopnostmi a potřebou lidem pomáhat. Mimojiné jsem také psala webstránky ve svých 12 letech, net používám od svých 9 let, miluji filmy, vědu a sci-fi. Byla jsem na FF a skvěle bych si rozuměla s kluky z TBBT. Jo a také nosím brýle.

2. Nevěřím v nic. Měla jsem období svého života, kdy jsem četla astrologické rozbory a články o astrálním cestování. Teď už to považuju za sračky. Jsou to výmysly a nevěřím ani v osud, znamení, magii, v žádnou nadpřirozenou entitu, která by se dala považovat za boha. Někde jsem slyšela, že ve štěstí veří lidé, co nejsou seznámeni s velkými čisly. Jediné, v co bych ráda věřila, je karma, ale už jsem pochopila, že tak svět opravdu nefunguje.

3. Femmes fatales z filmů noir. Jsou mým vzorem. Není to dávno, co jsem objevila tento filmový žánr. Sofistikovaná soukromá očka, která převyprávějí děj. Dlouhé kabáty, fedory, černobělost, napnutá atmosféra. Humphrey Bogart. A krásné ženy, osudové ženy, které vypadají jako dámy a jsou schopny zatočit světem svou pouhou přítomností. Od té doby ujíždím na punčochách, podvazcích, kloboucích, rukavičkách a šátcích.

Rita Hayworth

4. Kostelní zvony. Ať jsem kdekoliv, vždy si uvědomím, jak tamější zvony bijí a porovnávám je s jinými, které jsem již slyšela. Všímám si toho, neboť před mým domem stojí kostel s naprosto kakofonickými zvony, které musím poslouchat už po většinu svého života. Vždy se ptám sebe samotné: Chtěla bych mít takové zvony před domem?

5. Nesnesu aroganci. Ono se říká, že srážka s blbcem je nejhorší. Ale i přes blbce jsem schopna se přenést, přes arogantní lidi ovšem ne. Co je smutnější: Čím víc stoupám po vzdělanostním žebříčku, tím víc arogantů potkávám. Ono se to nese ruka v ruce. Arogantní lidé si myslí, že jsou lepší než ostatní a ponižují je za to. Když potkám arogantního člověka, vaří se mi krev v žilách. Všichni jsme si rovni. Live and let live.

6. Miluji ujetý a absurdní humor. Cirkusáci Monty Pythoni. Muži, co zírají na kozy. Plešatá zpěvačka. Václav Havel. The Rocky Horror Picture Show. A je mi smutno, když si někdo poklepe na čelo a zeptá se mě, kolik jsem již toho vypila. Je mi smutno toho člověka, protože má zábrany dělat bláznivé věci.

7. Ať je to kluk. Času na rodinu mám ještě dost, ale jistě nejsem jediná, kdo už přemýšlel nad tím, jaké budou jejich děti. Cítím se jako klučičí máma. Chtěla bych chodit na jejich baseballové či hokejové zápasy. Vařit jim a pomáhat vybírat správné sako do tanečních. Učit je komunikovat s ženami a rvát se s životem. Udělat z nich správné chlapy. Vždycky se mi líbila soudržnost rodiny Corleonů v Kmotrovi. Matka a otec, čtyři synové, jedna dcera.

8. Mám strach tančit. Nejsem si jistá, odkud se ten strach vzal. Možná v tanečních, kde jsem měla lhostejného partnera, jenž mi zprotivil organizované taneční události. Vadí mi, že je tanec nepřirozený. Předepsané kroky, otočky, elán, který do něj musíš vložit. Když tu hudbu slyším, zachovala bych se zcela jinak. Baví mě "pařit" na hity z rádia, s tím nemám nejmenší problém. Líbí se mi Alesha a její energie a pohyby. Ale když vidím Ala, jak roztáčí tango před diváky - na jednu stranu se mi svírá srdce při představě, že bych tam měla být já, na druhou stranu té dámě strašně závidím.

9. Za mým krasopisem stojí hodiny snahy. Nikdy jsem nerozuměla lidem, kteří o sobě smutně prohlašují, že mají škaredé písmo. Proč s tím nic nedělají, když je to trápí? Mně se vždy líbilo tiskací komiksové písmo, a tak jsem se ho naučila. Také se mi líbila čárka, kterou se přeškrtává psací písmeno "t". Nelíbilo se mi psací písmeno "H", a tak vždy píšu tiskací. Možná to zní ujetě, ale já fakt nad těmihle věcmi přemýšlím.

viz Hellboyovy bubliny

10. Všemu se dá porozumět. Nevěřím tomu, že někdo nemá na nějaký obor tzv. "kapacitu". Vím, že jsem schopna pochopit cokoliv, pokud najdu správný úhel, správný způsob. Na gymnáziu jsem měla nejhorší známky z matematiky, ale ne z důvodu, že bych ji nebyla schopna porozumět. Z důvodu, že mě prostě bavily jiné předměty víc (cizí jazyky, biologie, chemie), a tak jsem jim obětovala svůj omezený čas. Matiku ve skutečnosti hodně obdivuji a ráda bych se jí věnovala ve svém volném čase.

11. Bojkotuji bulvár. A věřím tomu, že má letální účinek na čtenářovy mozkové buňky. Nechápu lidi, kteří si kupují tabloidy a čtou si, kdo se s kým vyspal a kdo se kde sesypal. Nedávno jsem byla u babičky a ta mi v jednu chvíli předala hromadu čtiva se slovy: "Na, dlouhovlásko, tady máš drby." Zasmála jsem se a uvažovala nad tím, jak přišla na to, že by mě něco takového mělo zajímat. Naštěstí jsem tam našla nějaký týdeník a přečetla si akorát rozhovor s Hanou Hegerovou. Docela sympatická dáma.

12. Vždy se vybarvím. Na posledním odběru krve mi sestřička nemohla najít žílu v loketní jamce, a tak mi zapíchla injekci do zápěstí. Bolelo to jak čert. Příští dva týdny jsem chodila s deseticentimetrovou modřinou všemožných barev a děsila své okolí. Hořce jsem vtipkovala, že mám násilnického manžela. Jsem tedy poněkud háklivá na modřiny a štve mě, když se někde potluču, neboť podlitiny jdou na mně výborně vidět.

13. Nikdy jsem nechtěla být princeznou. Ani jsem si nikdy nechtěla vzít svého tatínka. Místo toho jsem chtěla být malířkou, protože jsem strašně ráda kreslila. Pak celou základku jsem chtěla být spisovatelkou. Jediný kluk, kterého jsem si jako dítě chtěla vzít, byl Milánek z první třídy, s kterým jsem tehdy chodila. (Nemám vůbec tušení, jak se to stalo.)

14. Tyrkysová je moje nejoblíbenější barva. Je veselá a pozitivní. Dále mám ráda rudou, neboť je tajemná a smyslná, a ráda se oblékám do všemožných odstínů zelené. Bílá je taky krásná.

15. Bydlím v knižním království. Můj tatík je bibliofil, knihy sbírá celý život. Když na ně přestal mít místo ve své pracovně, začal je ukládat do obýváku, nad schodištěm a v mém pokoji. Když se ráno probudím, mám na očích poličky přetékající knížkami. Občas mě v noci probudí pád některé z nich. Nedávno táta uspořádával své knihy a já si všimla, že mi vedle postele stojí komínek. Myslela jsem si, že se pouze nevlezl do knihovny. Teprve později jsem pochopila, že byl určený pro mě. Knihy, o kterých si tatík myslel, že by se mi mohly líbit. Přišlo mi to milé.