Gordon Livingston: Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý

Při své poslední návštěvě ve veřejné knihovně jsem si uvědomila, že mě přestaly bavit biologické knihy. Poslední dobou nejsem schopna je dočítat a má mysl se zaměřuje trochu jiným směrem. Opět mě zaujaly knížky a články o životě, o povahách lidí, prostě takové ty "psychologické" kecy.

Především mě zajímají texty postarších lidí ve stylu Co bych rád řekl svému mladému já, neboť se v nich odráží určitá moudrost a zkušenost, kterou ještě nemohu mít. Gordon Livingston je psychiatr, který toho zažil docela hodně - válku, smrt dvou svých synů, nesčetné problémy svých pacientů... A sepsal třicet pravd, které je nutné znát.

Mám ráda texty, které mi poskytnou nový, jiný úhel pohledu, pod kterým se mohu nad sebou zamyslet. A ještě radši jsem, když mě pozmění. Udělají ze mě zase o něco lepšího, chápavějšího člověka. Odcituji pár pasáží, které mě oslovily.

Jsme to, co děláme. A naopak, druhé lidi musíme soudit podle toho, jak se chovají, ne co slibují.
Tato myšlenka mě z celé knihy dostala nejvíce. Kolikrát už se mi stalo, že jsem naletěla slovům na místo toho, abych sledovala řečníkovy činy? S autorem v tomhle naprosto souhlasím. Tato obezřetnost se ale netýká jen lidí okolo mě, nýbrž i mě samotné. Dokud nezačnu jednat, jako by se nic nestalo. Nyní již budu dávat větší zřetel na to, co dělám, ne co říkám.

Láska se neztrácí ani po smrti. Ti, kdo odešli, v nás vyvolávají tak silnou lásku, až bychom nevěřili, že jsme jí schopni. Je to jejich odkaz, jejich dar. Naším úkolem je předávat tu lásku těm, kteří ji potřebují. Jen tak zůstaneme věrní jejich památce.
U této pasáže jsem zamáčkla slzu. Je pravda, že mě dojme hrozně moc věcí. Mohu říct, že jsem ještě nikoho, koho bych měla tak silně ráda, neztratila, ale naprosto chápu, co měl autor na mysli. Láska je na životě stejně nejkrásnější.

Jen zlé věci se odehrávají rychle.
Úmrtí. Zranění. Vyhazov. Ztráta atd. Ty dobré věci musíme pěstovat v delším časovém měřítku. Na tom nic nezměníme, i kdyby se nám toto nelíbilo. Jednoduše je nutné tuto pravdu přijmout.

V konzumní společnosti převažuje koncepce okamžitého uspokojení.
Což se příčí s výše uvedenou pravdou. Netýká se to pouze jídla, pití či zdraví (pilulky na všechno), ale celkový pocit štěstí si člověk musí pěstovat. Spokojená budu pouze tehdy, jestliže se tento pocit stane mým dlouhodobým cílem, a neexistuje nic materiálního, co by mi tuto cestu mohlo na vyžádání zkrátit.
Také jsem se zařekla, že skoncuji s televizními reklamami. Nejsem sice pravidelným divákem TV, ale občas si ji zapnu, když třeba snídám anebo na něco čekám. Už teď přepínám teleshopping, který mi neuvěřitelně pije krev, ale budu to praktikovat i na obyčejné reklamy. I když nevěřím v účinnost těch zázračných přípravků, nemohu si být jistá, jak to vnímá moje podvědomí, které je ve skutečnosti primárním cílem reklamních agentur.

Žijeme v kultuře, v níž je pocit, že nám bylo ublíženo, všudypřítomný. (...)  Nejpodstatnější však je, že pokud přeneseme odpovědnost na někoho jiného, připravíme se o blahodárné poznání, že to, co se nám přihodilo, není zdaleka tak důležité jako způsob, jakým se k tomu postavíme.

Co dodat?
Je to dobrá kniha a příště se v knihovně porozhlédnu po dalších autorových publikacích. Také se chystám tuto knížku doporučit své kamarádce, která se chystá na kariéru psychiatra. Jsou v ní obsažené i některé zajímavé přístupy k pacientům a jejich problémům.
Například mě velice zaujala myšlenka, že v dnešní době plné léků téměř na každou prkotinu mnozí trpitelé odevzdávají veškerou zodpovědnost za svůj osud do rukou svých lékařů a neúčastní se aktivně léčby. Přestože mají možnost eliminovat příčiny nemoci, zvláště u duševních potíží (např. splín a antidepresiva).