Přijímací zkoušky na VŠ v Anglii (1)

Poprvé mě napadla myšlenka, že bych šla studovat VŠ v zahraničí, když jsem se v létě před čtvrťákem dozvěděla o kamarádčinném osudu. Je to Češka žijící v Belgii, která měla za pár měsíců nastoupit na VŠ ve Skotsku. Docela mě ta novinka překvapila a zároveň zalila nadšením. Co kdybych také šla studovat do zahraničí?

Přemýšlela jsem nad tím víc a víc, diskutovala o tom se svými přáteli, až jsem se nenápadně zeptala svých rodičů, co na tento nápad říkají. Schválili mi ho s nadšením a za to jsem jim velice vděčná.

Věděla jsem, že mi štěstí (ve štěstí nevěřím, ale buďme prozaičtí) hraje do karet. Mám za sebou bilingvní výchovu svých rodičů (ČJ + AJ), díky které jsem schopna plynně mluvit severoamerickou angličtinou. Rozumím jí, jsem schopna ji číst a asi i psát bez výrazných obtíží. Snad jen gramatiku jsem během svých studií na české základní a střední škole flákala, neboť mě nikdy nebavila a raději jsem odvozovala pravidla z naposlouchané mluvy.

Další věcí je, že pobyt v cizině pro mě není španělskou vesnicí, neboť jsem měla možnost si zacestovat do různých zemí a krátkodobě v nich i žít. Docela jsem si věřila v tom, že bych si v cizině sama poradila.

A nejspíš nejdůležitější věc – naši byli ochotni mi studium v zahraničí zacálovat.

Dále jsem se rozhodovala, kam bych vlastně jela. Anglicky mluvící země pro mě byly jasnou volbou, přestože bych měla za sebou čtyřletou, docela intenzivní výuku francouzštiny na gymplu. Avšak ve fránině jsem si nevěřila natolik, abych zasedla do fr. lavic. Volba angličtiny pro mě byla spíš otázkou pohodlnosti…

Ale kam tedy? Do Států se mi nechtělo. Ochutnala jsem americkou kulturu během některých svých dovolených a navíc… díky svých pobytů u příbuzných v Kanadě mám zažitou onu severoamerickou mentalitu, která se v obou zemích příliš neodlišuje (alespoň ne na jihu Kanady). Ne že by byla špatná, avšak hlubší poznávání amerického stylu života mě tolik nelákalo.
Nejpřirozenější možností byla samozřejmě již zmíněná Kanada. Ale tam se mi taky nechtělo. Měla bych sice mnoho výhod – od občanství, částečné znalosti toho „jak se tam věci mají“ až po známé – avšak to pro mě „nebylo ono“.

Chtěla jsem zažít něco jiného.
 … a ta Anglie se mi tuze líbila.

Tou dobou jsem už nastoupila do čtvrťáku a měla si vybírat maturitní předměty. Tehdy jsem ještě nevěděla, že moje přijetí na VŠ bude také záviset na tom, z kterých PT odmaturuji.

Z češtiny a frániny jsem musela maturovat povinně (byla jsem v tzv. „francouzské třídě“). Jasnou volbou pro mě byla angličtina. Jako čtvrtý předmět jsem si vybrala biologii. Proč? Velice mě baví, je snad jediným přírodovědným předmětem, kterému jsem schopna bez větších obtíží rozumět a pamatovat si + byla mou českou vysokoškolskou volbou, jestliže bych se do Anglie nedostala. Takže na přijímačky bych se ji stejně musela naučit. Nemluvě o tom, že už léta koluje fáma, že zkoušející z přírodovědných předmětů jsou schovívavější než ti z humanitních.

(Ostatní spolužáci volili předměty jako je matematika – ani náhodou, měla jsem z ní nejhorší známky; dějepis – příliš mnoho jmen a dat, které se mi pamatují hůř nežli klasifikace prvoků; základy společenských věd – údajně nejtěžší maturitní PT, neboť shrnuje velké množství infa z filozofie, práva, psychologie, sociologie a já nevím čeho ještě; zeměpis – během svých gymnaziálních let jsem došla ke smutnému závěru, že zemák prostě nejsem schopna „obkecat“ – netuším proč.)

Nastal konec podzimu a já jsem začala hledat anglickou školu. Uvažovala jsem nad oborem, což bylo mnohem těžší, než jsem čekala. Jasně, v ČR bych se ráda dostala na biolu, ale v Anglii? To mi přišlo jako sci-fi. Necítila jsem se na to dostatečně dobrá.
Jak mi už říkala jedna má kamarádka: „To je prokletí nás, kterým jde víc věcí. Je těžké se rozhodnout, kterou z těch drah následovat.“
Věděla jsem, že mi jde lingvistika. Ale nechtěla jsem skončit jako překladatelka, na tlumočnici nejsem dostatečně společenský typ a ani jsem nechtěla následovat rodinnou tradici učitelství (because I would suck as a teacher).
V hlavě mi pořád našeptával hlásek slovo „film“. Filmem žiju. Tvoří velkou část mé osobnosti, rozumím mu dost dobře, mám přehled a hlavně mě baví. Napadlo mně tedy, že bych studovala filmovou teorii. Věděla jsem, že zde bych měla se svými znalostmi mnohem větší šanci, nežli u biologie. A tak moc jsem chtěla do ciziny.

Hledala jsem tedy na netu školy, kde se takový obor studuje. Nakonec jsem skončila u University of Warwick, která měla asi jako jediná širší záběr v tomto oboru. Vyučuje nejen Film Studies, ale také Film and Literature a Film and Television Studies. Zkoumala jsem dál tuto školu a líbila se mi čím dál tím víc. Není to sice Oxbridge (kde se uzavírají přihlášky již v říjnu, takže by bylo stejně pozdě), ale v posledních pár letech se Warwick vyšvihl v žebříčku nejlepších výšek ve VB na docela slušné místo. Nejsem si ovšem jistá, jaká byla kritéria. Vzpomněla jsem si však na jednoho známého, který podával přihlášky do USA a který mi radil, že se mám podívat dopředu na reputaci své zvolené školy.

Nuže, školu i obor jsem už měla.