Soukromí

Každý o něm máme trochu jinou představu. Pro mě osobně je to záležitost důležitá a její narušení jsem dříve nesla docela špatně. Avšak s příchodem sociální sítě fcb se to u mě trochu změnilo. Ze začátku jsem byla nesvá i z toho, že jsem tam uváděla své záliby, fotografie či některé myšlenky. Důvod tohoto pocitu ležel v mém strachu z reakce okolí. Zda mě neodsoudí za to, že mě baví to a to. Zda moje fotky nezkritizují a nebudou se mi na nich posmívat. 
Teď už to neřeším. Přestala jsem si tolik zakládat na názoru svého okolí, ojedinělým kritikám jsem schopna se postavit. Jsem ráda, že s pomocí fcb jsem přestala být tak self-conscious a začala si víc věřit. 

Je celkem pozoruhodné sledovat, jaké osobní a upřímné věci někteří lidi na sociálních sítích publikují. Většinou s tím nemám problém a jestliže mě to nezajímá, pak to nečtu, že. Nejsem tady od toho, abych někomu určovala, o čem může nebo nemůže psát. 
Ale není to dlouho, co jedna má gymnaziální spolužačka prožívala na "zdi" svého fcb partnerskou krizi. Prožívala ji cca 2 měsíce. Na úplném začátku mi jí bylo trochu líto, že se jí vztah pokazil. Ale jenom trochu, protože jsem v posledních pár měsících ohledně partnerských vztahů docela zcyničtěla (drtivá většina v mém okolí se rozpadá a ty, co zůstavají, by byly pro mě neúnosné). Avšak míra jejího zoufalství (ano, zoufalství) nepolevovala. Elegie, nezodpověditelné otázky, bláhové představy o ideálu a slovní ataky určené jejímu bývalému (jehož rozhodnutí ji opustit jsem po krátké době začala rozumět).
Párkrát jsem jí tam dokonce odepsala, ptž mi její blbost přišla nebezpečná (vůči ní samotné). Avšak kdo pomoc nehledá, tak ji ani nepřijímá. Vydržela jsem číst ty její fňuky asi měsíc, pak jsem si její kecy zablokovala. Nemám tušení, zda už se z toho dostala, každopádně můj pohled na ni se docela změnil. 

Na sociálních sítích, blozích tyhle výlevy beru. Člověk si občas potřebuje ulevit a ne vždy má u sebe někoho, kdo by ho poslouchal. Jestliže to někoho nezajímá, není nic jednoduššího, nežli kliknout na křížek. A je to. Ale něco jiného je osobní rozhovor (může být i chat na IM).

Na gymplu jsem měla jednu kamarádku, docela blízkou, která měla až neuvěřitelné potřeby vyprávět nám své sexuální zkušenosti. Když jsme s děvčaty jely na prázdniny na horskou chatu, jeden večer jsme si navzájem tyhle záležitosti vyprávěly. Nebo spíš, 2/4 mluvily. Bylo to zábavné a i zajímavé a myslím, že nás to docela stmelilo. Ale ta kamarádka (nejzkušenější z nás všech, podotýkám) se nám po zbytek studia svěřovala pokaždé, když se stalo něco nového. Vlastně jsme se takhle dozvěděly, co všechno se svým přítelem dělá, jaké on má zkušenosti a když se nám i rozplývala nad tím, jak je pružný, tak mi to přišlo už celkem dost absurdní. Neříkala nám to, aby se pochlubila. Spíš se chtěla svěřit, chtěla se podělit o své štěstí i neštěstí (ne všechny historky byly úsměvné), poradit se.

Vybavují se mi zahraniční seriály a filmy, kde fiktivní postavy vedou takové řeči docela často. Nad kafem, nad pivem i při každodenních činnostech. Ale je to tak i ve skutečnosti? Docela by mě zajímala odezva vás, čtenářů. Možná zde hraje i věkový faktor. Ne všichni mí přátelé jsou natolik zkušení, aby měli obstojné historky k vyprávění. I když, jestli je jedna věc, kterou jsem se naučila, pak že je nemožné si u lidí správně natipovat s. zkušenosti. Ne každý o tom mluví, ne každý se veřejně prezentuje jako nadrženec/-kyně či kurevník/šlapka. Je spousta lidí, u kterých jsem se v těchto záležitostech zmýlila. 
Myslím si však, že je to dobře. Nepovažuji se za konzervativce, který bere sex jako zakázané ovoce, ale tohle "tabu" mi momentálně docela vyhovuje. Proč?

Mě to kurva nezajímá. Nepotřebuji vědět, že je něčí přítel pružný, že se dva mí přátelé před půlhodinou pomilovali ve sprše, že můj spolužák pleská své milence penisem po obličeji. Prostě mě to nezajímá a myslím si, že to jsou soukromé záležitosti každého z nás. Nevadí mi podobné seance, jako jsme s děvčaty zažily na chatě, to bylo takové fajn, stmelující, ale jinak mě nebaví tyhle věci poslouchat. Já sama nemám potřebu se o své sexuální zážitky s nikým dělit (kromě partnera, samozřejmě), prostě nevidím důvod.

Jsem tedy konzervativní? Jsem divná? Frustrovaná? Jsem vadná? Anebo jsem prostě trochu jiná než vy? Na tom přece není nic špatného, ne? Sama nevím, neprezentuji zde svůj názor jako ten jediný správný a neříkám, že vy jste zlí, jestliže se takhle lidem svěřujete.

Všechno tohle neznamená, že se nechci s lidmi bavit o sexu. Zdaleka ne, beru to jako přirozenou, zábavnou a nezbytnou součást života. Nevadí mi probírat s nimi jejich názory na různé praktiky, situace, formy atd. Ale tohle dokážu i bez toho, abych je (bezdůvodně) zpravovala o tom, kdo mě kdy a jak položil na záda (či já jeho).
I don't kiss and tell.