Co je těžké...

Denodenně se účastnit diskusí, kterým dominují sebeuvědomělí rodilí mluvčí anglického jazyka.

Přemýšlet a formulovat myšlenky dostatečně rychle, abych se vyjádřila dřív než mi tyto osoby "ukradnou" nápad či stočí řeč jiným směrem.

Potlačovat nespokojenost s doktorandkou, jež úterní debaty vede zcela amatérsky, a poslouchat její prázdné otázky, které se tváří důležitě, ale nikam nevedou.

Opakovaně se doptávat na neporozuměná slova/mluvu a snášet pocit trapnosti, který tyto denodenní situace doprovází.

Uprostřed hodiny si uvědomovat, že vůbec nevidím a neumím přemýšlet o hloubkách teorií, které probíráme. Jsou to pro mě pojmy bez obrazů a asociací. A uvědomit si, že ostatní se v nich orientují s lehkostí.

Usínat před první hodinou ranní.

Neusínat při ranním promítání filmu.

Vymýšlet dvě varianty pokrmu denně. A aby alespoň jedno z nich bylo teplé.

Plácat nesmysly a samozřejmosti, jen aby řeč nestála.

Dočítat kapitoly předepsaných knih.

Nezapomínat milion věcí, které nosím neustále s sebou. Zatím jsem se ustálila na třech základních: klíče od kolejí, unverzitní karta (pro přístupy do budov) a mobil.

Několikrát denně po sobě umývat nádobí.

Zatáhnout za tětivu luku, aniž by se mi roztřásla ruka.

Odhadovat správný typ oblečení pro proměnlivé britské počasí.

Vidět, i když nevidím. (Bez brýlí v bazénu.)

Snášet nedočkavost kdykoliv otvírám dopisní schránku.

To be continued.