Bezejmenný příspěvek

Mám pocit, že se historie opakuje. Vánoce jsou už druhými svátky v řadě, které u nás doma prožíváme v úzkosti a neštěstí.
O Velikonocích nám příbuzní volali, že našli babičku u ní doma s jednou nohou v hrobě. Do dvou dnů, po hospitalizaci, zemřela. Svátky jsme prožili rozdělení, neboť tatík letěl na druhý konec světa své mámě na pohřeb. Já jsem mezitím těch pár dnů doma probrečela, mimojiné pod tlakem vícero věcí.

Nyní leží můj děda v nemocnici. Před týdnem mu vyoperovali tumor z tlustého střeva, který mu dva roky vyžíral erytrocyty. Z jejich nedostatku se u něj rozvinula progresivní neurologická choroba, kterou nelze léčit.
Je mi pořád do breku.

Máma říká, že už lépe na tom nebude. Když tak stojím vedle jeho lůžka a vidím, jak nás téměř nevnímá, jak se dusí zahleněnými plícemi, které nemá sílu rozkašlat, vybavují se mi vzpomínky na příšerné Velikonoce a mám strach, že tak skončí i letošní Vánoce. Je mu 70 let - čiperný věk pro mé prarodiče z tátovy strany, avšak děda je na tom zdravotně hodně zle.

Koukám na reportáž o otužilcích, kde nějaká devadesátiletá babička slézá do ledové vody a plave. A vím, že můj děda se toho věku nikdy nedožije.
Říkám si, že budu jako ona. Budu se udržovat zdravá, ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli svým příbuzným. Aby kvůli mě netrpěli.

Tohle je takový plivanec emocí a faktů, který nemá absolutně žádnou uměleckou hodnotu. Je zbytečný a nikoho nezajímá.
Ale když on nikdo o tom se mnou nechce mluvit. A já se bojím, že jakmile otevřu ústa, tak se jim tam rozbrečím.