Egoistické ohlednutí nazpět

Za pár dnů končí rok 2010. Mám pocit, že jsem hodně jiná od té slečny, kterou jsem byla před rokem. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy prošla takovým přerodem. Cítím, že jsem hodně dospěla za poslední půlrok - nejspíš je to tím, že jsem se odstěhovala sama do ciziny, že jsem nastoupila na univerzitu... Poprvé se starám sama o sebe a líbí se mi to. Navíc mám teď možnost pravidelně zažívat tzv. Honzův jev, což mě velice obohacuje.

Dospěla jsem. Občas si vzpomenu na sebe samu na základní škole. Pak na gymnáziu. Puberta možná začíná v 11 letech, ale ta je zásadně fyzická. Tělo si vyvíjí mnohem, mnohem více než mysl - alespoň já jsem měla takový pocit a právě toto mě na pubertě frustrovalo nejvíce. Mysl a tělo spolu nekorespondovaly, cítila jsem se cize.
Není to dlouho, co jsem se začala cítit dobře ve svém těle. Není to ani rok, co mi došlo, že jsem krásná. A jakmile jsem si toto uvědomila - skutečně, nitěrně uvědomila - zpozorovali to i lidé kolem mne. Jejich přístup ke mně se docela změnil.

Takové sebeuvědomění není jednoduché. Roky jsem se snažila namluvit si, že jsem hezká, atraktivní, a keeper. Bylo to však houby platné, neboť 1) jsem tomu nevěřila, a tak mi to nevěřili ani ostatní, 2) jsem podle toho nežila. Nevcházela jsem do místnosti s bradou vzhůru, nezvýrazňovala jsem svůj přirozeně optimální WHR, ani nerozdávala úsměvy příslušníkům opačného pohlaví.

Byly časy, kdy jsem měla hrůzu z toho, že bych se stala středem pozornosti. Teď ji vyhledávám a znepokojuje mě, když na mě muži nevisí očima. Před týdnem jsem dokonce zažárlila na svoji kamarádku, když mě její přítel u stolu téměř ignoroval. Hned mi však došlo, že je kravina se něčím takovým zabývat a že je hezké, že jsou do sebe tak zamilovaní, že nevnímají potenciální partnery kolem.

V rozhovoru s lidmi bych to nejspíš popřela, ale skutečnost je taková, že právě tato potřeba svrhnout na sebe pozornost je jeden z důvodů, proč si pěstuji dlouhé, husté vlasy po pas. Je to první věc, které si u mě lidé všimnou. Většinu svého života jsem nosila delší vlasy, ale měla jsem je zastřižené po ramena, maximálně po lopatky. Na delší jsem se necítila dostatečně sebevědomě.
Nyní jsem u kadeřnice nebyla téměř 3 roky a výjma občasného zastřihávání konečků a jednoho nepřijemného (leč humorného) incidentu se žvýkačkou jsem se jich nůžkami ani nedotkla.

Konečně jsem se naučila na sobě vidět mnoho fyzicky krásných věcí, které mi dodávají pocit výjimečnosti. To je nejspíš ten největší krok, který jsem v posledním roce udělala. Toto uvědomění mi dává možnost pokročit dál, neboť tuhle důležitou metu mám již za sebou.

Kam dál? Jak se budu rozvíjet? Kým budu koncem roku 2011?