Do dvou týdnů musím odevzdat komplexní esej, na kterou je třeba načíst minimum patnácti knih a zhlédnout deset filmových snímků.
Takže jsem včerejší večer strávila v hospodě.
Když jsem se před rokem těšila na univerzitní život, jedním z důvodů byl fakt, že nikdo nebude kontrolovat hodinu mých příchodů. Doma mě hrozně rozčilovalo, že jsem pokaždé probudila své rodiče nočním scházením skřípavých schodů. Předběžné otázky týkající se očekávané hodiny návratu mě vždy rozhodily a musela jsem uvnitř dusit výčitku, že mi v mých devatenácti letech nedůvěřují.
Přesto musím přiznat, že zde kalit moc nechodím. Mám pocit, že chodím méně, nežli doma. Asi je to tím, že jsem si ještě nestanovila oficiální pivaře ani tradici.
Angličané užívají krásné spojení go out, které v našem věku neznamená jednoduše jít ven, ale jít kalit/se pobavit/pít.
Poslední dva čtvrteční večery jsem strávila v hospodě The Varsity, která je umístěná na kampusu. (Pořád se mi nezdá, že je legální mít hospody na akademické půdě.) Chodím tam se svými českými a slovenskými přáteli, které jsem zde potkala. Ještě se mi nepodařilo smířit se se zdejšími absurdními cenami alkoholických nápojů a pohled na můj rozpočet mě dnes ráno trochu rozrušil.
Tak jako tak to byl dobrý večer. Čechů a Slováků se nás sešlo (bohužel) docela málo a po chvíli jsme se s kamarádkou přesunuly ke stolu s jejím volejbalovým týmem. Po několika vyloženě trapných a nucených pokusech o konverzaci s jedním volejbalistou jsem jí děkovně kývla na nápad opět se přesunout. Zrovna dorazili její spolubydlící z koleje.
Strávila jsem s nimi zbytek večera. Když se kamarádka rozhodla k odchodu asi hodinu před zavíračkou, napadlo mě, zda bych se taky měla zpakovat. V podobných situacích mívám pocit, že jsem ztratila zázemí. Tentokrát mi ale bylo docela fajn (možná dáno třemi pintami piva a jedním panákem rukoly). Nakonec jsem tam byla jen já a tři týpci, a přestože jsem je tolik neznala, konverzace vůbec nestála a byla příjemně přirozená.
Mám z toho radost. Jsou to totiž mí budoucí spolubydlící na příští rok. A taky teď vím, že nejsem asociál. Akorát je třeba, aby se snažily obě strany.
Vrátila jsem se na kolej kolem půl druhé ráno. Mí spolubydlící kupodivu neřešili matematické výpočty na chodbě. Sundala jsem si bundu a boty a lehla do postele.
Příště se alespoň pokusím sundat si podprdu. Dnes ráno jsem se probudila s nepříjemnou otlačeninou na hrudní kosti.
A z nějakého důvodu mi v hlavě neustále hraje píseň Dumb od Nirvany.
Think I'm just happy.
Fáze, kdy se budu cítit dumb, mě zřejmě teprve čeká.
pátek 4. března 2011
úterý 1. března 2011
Socializace
Nejsem si úplně jistá, jak se mi momentálně daří. O nedělní noci jsem měla chuť se jít zahrabat někam hodně hluboko, anebo jednoduše vyběhnout z pokoje a posedět si na prochladlém evakuačním schodišti. Dveře vedoucí k němu stojí hned před mým pokojem a už párkrát jsem se tam uchýlila, když jsem potřebovala uniknout izolovanosti svého pokoje a zároveň hlučné společnosti v kuchyňce.
Pravda je ovšem taková, že já tu společnost potřebuji. Již nějakou dobu si uvědomuji, že dávám lidem kolem sebe velký význam, neboť podle nich soudím sebe samotnou. Slyším-li své spolubydlící povídat si na chodbě, mám potřebu se k nim přidat, i když nemám co dodat k jejich diskusím o businessu. Chci být prostě v jejich blízkosti.
Naprosto mě rozhodí, když mě některý spolužák mine s nezájmem a nevydá ze sebe ani pozdrav. Přemýšlím nad tím, proč se se mnou mnozí nechtějí bavit a zda je to má vlastní chyba. Neustále hledám důvody, proč ostatní jsou úspěšnější v socializaci nežli já, ale ony důvody se pomalu mění ve výmluvy. A to není zdravé.
Uvědomuji si, že jsem občas náladová ke svým kamarádkám z filmu. Rozčilují mě jejich povrchní, stupidní hádky o bezvýznamnostech. Rozčiluje mě, že mají knihovničky vyskládané těmi nejkrásnějšími publikacemi o kinematografii, ale když jim pustím film, tak se k němu nedokážou vyjádřit. Bože, taková nechci být. Nechci jenom polykat produkty a uvnitř být strašně nezajímavým člověkem. Chci taky něco vydávat. Rozčiluje mě jejich lpění na tradicích a jejich výčitky, kdykoliv se rozhodnu posadit se jinam než k nim. Rozčiluje mě jejich izolovanost - nechci své tři univerzitní roky strávit s tak "mělkými" osobnostmi. Chci potkat velké množství lidí a vyhledat ty, kteří mě dokážou obohatit.
Moje jmenovkyně se se mnou pokaždé snaží zavést řeč anebo mě alespoň pozdravit při každé příležitosti (i několikrát denně). Začíná mi to vadit. Je hrozně cynický, dekadentní člověk. Vyzařuje z ní nihilismus a to na sobě může mít pestrobarevný svetr. Napadlo mě, že možná podobně otravně působím i já na ostatní. Má jmenovkyně mě vždycky vyhledává ve skupině spolužáků, protože mě zná, ví, že mě pozdravit může. Je needy.
Měla bych se přestat soustředit na to, proč bych měla ty určité lidi znát. Místo toho jim dát důvody, proč by se měli bavit se mnou. Sama jsem zajímavý člověk. Nemám přece potřebu se vnucovat.
Kdykoliv slyším na chodbě svého židovského spolubydlícího, mám radost. Je jedním z lidí, kteří dokážou rozvířit společnost. Možná je to jeho hlasitým projevem, vyčnívající výškou anebo třeba dětinskou potřebou předvádět se. Ale stejně mám radost. Je živlem a jedním z pár lidí, se kterými si dokážu skutečně povídat.
Vlastně jsem tímto postem nikam nedošla. Spíš jsem potřebovala vylít své myšlenky, abych se mohla posunout dál. Musím přijít na způsob, jak se s tímhle vším vyrovnat.
A taky jak se sblížit s Robem.
Pravda je ovšem taková, že já tu společnost potřebuji. Již nějakou dobu si uvědomuji, že dávám lidem kolem sebe velký význam, neboť podle nich soudím sebe samotnou. Slyším-li své spolubydlící povídat si na chodbě, mám potřebu se k nim přidat, i když nemám co dodat k jejich diskusím o businessu. Chci být prostě v jejich blízkosti.
Naprosto mě rozhodí, když mě některý spolužák mine s nezájmem a nevydá ze sebe ani pozdrav. Přemýšlím nad tím, proč se se mnou mnozí nechtějí bavit a zda je to má vlastní chyba. Neustále hledám důvody, proč ostatní jsou úspěšnější v socializaci nežli já, ale ony důvody se pomalu mění ve výmluvy. A to není zdravé.
Uvědomuji si, že jsem občas náladová ke svým kamarádkám z filmu. Rozčilují mě jejich povrchní, stupidní hádky o bezvýznamnostech. Rozčiluje mě, že mají knihovničky vyskládané těmi nejkrásnějšími publikacemi o kinematografii, ale když jim pustím film, tak se k němu nedokážou vyjádřit. Bože, taková nechci být. Nechci jenom polykat produkty a uvnitř být strašně nezajímavým člověkem. Chci taky něco vydávat. Rozčiluje mě jejich lpění na tradicích a jejich výčitky, kdykoliv se rozhodnu posadit se jinam než k nim. Rozčiluje mě jejich izolovanost - nechci své tři univerzitní roky strávit s tak "mělkými" osobnostmi. Chci potkat velké množství lidí a vyhledat ty, kteří mě dokážou obohatit.
Moje jmenovkyně se se mnou pokaždé snaží zavést řeč anebo mě alespoň pozdravit při každé příležitosti (i několikrát denně). Začíná mi to vadit. Je hrozně cynický, dekadentní člověk. Vyzařuje z ní nihilismus a to na sobě může mít pestrobarevný svetr. Napadlo mě, že možná podobně otravně působím i já na ostatní. Má jmenovkyně mě vždycky vyhledává ve skupině spolužáků, protože mě zná, ví, že mě pozdravit může. Je needy.
Měla bych se přestat soustředit na to, proč bych měla ty určité lidi znát. Místo toho jim dát důvody, proč by se měli bavit se mnou. Sama jsem zajímavý člověk. Nemám přece potřebu se vnucovat.
Kdykoliv slyším na chodbě svého židovského spolubydlícího, mám radost. Je jedním z lidí, kteří dokážou rozvířit společnost. Možná je to jeho hlasitým projevem, vyčnívající výškou anebo třeba dětinskou potřebou předvádět se. Ale stejně mám radost. Je živlem a jedním z pár lidí, se kterými si dokážu skutečně povídat.
Vlastně jsem tímto postem nikam nedošla. Spíš jsem potřebovala vylít své myšlenky, abych se mohla posunout dál. Musím přijít na způsob, jak se s tímhle vším vyrovnat.
A taky jak se sblížit s Robem.
středa 29. prosince 2010
Egoistické ohlednutí nazpět
Za pár dnů končí rok 2010. Mám pocit, že jsem hodně jiná od té slečny, kterou jsem byla před rokem. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy prošla takovým přerodem. Cítím, že jsem hodně dospěla za poslední půlrok - nejspíš je to tím, že jsem se odstěhovala sama do ciziny, že jsem nastoupila na univerzitu... Poprvé se starám sama o sebe a líbí se mi to. Navíc mám teď možnost pravidelně zažívat tzv. Honzův jev, což mě velice obohacuje.
Dospěla jsem. Občas si vzpomenu na sebe samu na základní škole. Pak na gymnáziu. Puberta možná začíná v 11 letech, ale ta je zásadně fyzická. Tělo si vyvíjí mnohem, mnohem více než mysl - alespoň já jsem měla takový pocit a právě toto mě na pubertě frustrovalo nejvíce. Mysl a tělo spolu nekorespondovaly, cítila jsem se cize.
Není to dlouho, co jsem se začala cítit dobře ve svém těle. Není to ani rok, co mi došlo, že jsem krásná. A jakmile jsem si toto uvědomila - skutečně, nitěrně uvědomila - zpozorovali to i lidé kolem mne. Jejich přístup ke mně se docela změnil.
Takové sebeuvědomění není jednoduché. Roky jsem se snažila namluvit si, že jsem hezká, atraktivní, a keeper. Bylo to však houby platné, neboť 1) jsem tomu nevěřila, a tak mi to nevěřili ani ostatní, 2) jsem podle toho nežila. Nevcházela jsem do místnosti s bradou vzhůru, nezvýrazňovala jsem svůj přirozeně optimální WHR, ani nerozdávala úsměvy příslušníkům opačného pohlaví.
Byly časy, kdy jsem měla hrůzu z toho, že bych se stala středem pozornosti. Teď ji vyhledávám a znepokojuje mě, když na mě muži nevisí očima. Před týdnem jsem dokonce zažárlila na svoji kamarádku, když mě její přítel u stolu téměř ignoroval. Hned mi však došlo, že je kravina se něčím takovým zabývat a že je hezké, že jsou do sebe tak zamilovaní, že nevnímají potenciální partnery kolem.
V rozhovoru s lidmi bych to nejspíš popřela, ale skutečnost je taková, že právě tato potřeba svrhnout na sebe pozornost je jeden z důvodů, proč si pěstuji dlouhé, husté vlasy po pas. Je to první věc, které si u mě lidé všimnou. Většinu svého života jsem nosila delší vlasy, ale měla jsem je zastřižené po ramena, maximálně po lopatky. Na delší jsem se necítila dostatečně sebevědomě.
Nyní jsem u kadeřnice nebyla téměř 3 roky a výjma občasného zastřihávání konečků a jednoho nepřijemného (leč humorného) incidentu se žvýkačkou jsem se jich nůžkami ani nedotkla.
Konečně jsem se naučila na sobě vidět mnoho fyzicky krásných věcí, které mi dodávají pocit výjimečnosti. To je nejspíš ten největší krok, který jsem v posledním roce udělala. Toto uvědomění mi dává možnost pokročit dál, neboť tuhle důležitou metu mám již za sebou.
Kam dál? Jak se budu rozvíjet? Kým budu koncem roku 2011?
Dospěla jsem. Občas si vzpomenu na sebe samu na základní škole. Pak na gymnáziu. Puberta možná začíná v 11 letech, ale ta je zásadně fyzická. Tělo si vyvíjí mnohem, mnohem více než mysl - alespoň já jsem měla takový pocit a právě toto mě na pubertě frustrovalo nejvíce. Mysl a tělo spolu nekorespondovaly, cítila jsem se cize.
Není to dlouho, co jsem se začala cítit dobře ve svém těle. Není to ani rok, co mi došlo, že jsem krásná. A jakmile jsem si toto uvědomila - skutečně, nitěrně uvědomila - zpozorovali to i lidé kolem mne. Jejich přístup ke mně se docela změnil.
Takové sebeuvědomění není jednoduché. Roky jsem se snažila namluvit si, že jsem hezká, atraktivní, a keeper. Bylo to však houby platné, neboť 1) jsem tomu nevěřila, a tak mi to nevěřili ani ostatní, 2) jsem podle toho nežila. Nevcházela jsem do místnosti s bradou vzhůru, nezvýrazňovala jsem svůj přirozeně optimální WHR, ani nerozdávala úsměvy příslušníkům opačného pohlaví.
Byly časy, kdy jsem měla hrůzu z toho, že bych se stala středem pozornosti. Teď ji vyhledávám a znepokojuje mě, když na mě muži nevisí očima. Před týdnem jsem dokonce zažárlila na svoji kamarádku, když mě její přítel u stolu téměř ignoroval. Hned mi však došlo, že je kravina se něčím takovým zabývat a že je hezké, že jsou do sebe tak zamilovaní, že nevnímají potenciální partnery kolem.
V rozhovoru s lidmi bych to nejspíš popřela, ale skutečnost je taková, že právě tato potřeba svrhnout na sebe pozornost je jeden z důvodů, proč si pěstuji dlouhé, husté vlasy po pas. Je to první věc, které si u mě lidé všimnou. Většinu svého života jsem nosila delší vlasy, ale měla jsem je zastřižené po ramena, maximálně po lopatky. Na delší jsem se necítila dostatečně sebevědomě.
Nyní jsem u kadeřnice nebyla téměř 3 roky a výjma občasného zastřihávání konečků a jednoho nepřijemného (leč humorného) incidentu se žvýkačkou jsem se jich nůžkami ani nedotkla.
Konečně jsem se naučila na sobě vidět mnoho fyzicky krásných věcí, které mi dodávají pocit výjimečnosti. To je nejspíš ten největší krok, který jsem v posledním roce udělala. Toto uvědomění mi dává možnost pokročit dál, neboť tuhle důležitou metu mám již za sebou.
Kam dál? Jak se budu rozvíjet? Kým budu koncem roku 2011?
pondělí 27. prosince 2010
Bezejmenný příspěvek
Mám pocit, že se historie opakuje. Vánoce jsou už druhými svátky v řadě, které u nás doma prožíváme v úzkosti a neštěstí.
O Velikonocích nám příbuzní volali, že našli babičku u ní doma s jednou nohou v hrobě. Do dvou dnů, po hospitalizaci, zemřela. Svátky jsme prožili rozdělení, neboť tatík letěl na druhý konec světa své mámě na pohřeb. Já jsem mezitím těch pár dnů doma probrečela, mimojiné pod tlakem vícero věcí.
Nyní leží můj děda v nemocnici. Před týdnem mu vyoperovali tumor z tlustého střeva, který mu dva roky vyžíral erytrocyty. Z jejich nedostatku se u něj rozvinula progresivní neurologická choroba, kterou nelze léčit.
Je mi pořád do breku.
Máma říká, že už lépe na tom nebude. Když tak stojím vedle jeho lůžka a vidím, jak nás téměř nevnímá, jak se dusí zahleněnými plícemi, které nemá sílu rozkašlat, vybavují se mi vzpomínky na příšerné Velikonoce a mám strach, že tak skončí i letošní Vánoce. Je mu 70 let - čiperný věk pro mé prarodiče z tátovy strany, avšak děda je na tom zdravotně hodně zle.
Koukám na reportáž o otužilcích, kde nějaká devadesátiletá babička slézá do ledové vody a plave. A vím, že můj děda se toho věku nikdy nedožije.
Říkám si, že budu jako ona. Budu se udržovat zdravá, ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli svým příbuzným. Aby kvůli mě netrpěli.
Tohle je takový plivanec emocí a faktů, který nemá absolutně žádnou uměleckou hodnotu. Je zbytečný a nikoho nezajímá.
Ale když on nikdo o tom se mnou nechce mluvit. A já se bojím, že jakmile otevřu ústa, tak se jim tam rozbrečím.
O Velikonocích nám příbuzní volali, že našli babičku u ní doma s jednou nohou v hrobě. Do dvou dnů, po hospitalizaci, zemřela. Svátky jsme prožili rozdělení, neboť tatík letěl na druhý konec světa své mámě na pohřeb. Já jsem mezitím těch pár dnů doma probrečela, mimojiné pod tlakem vícero věcí.
Nyní leží můj děda v nemocnici. Před týdnem mu vyoperovali tumor z tlustého střeva, který mu dva roky vyžíral erytrocyty. Z jejich nedostatku se u něj rozvinula progresivní neurologická choroba, kterou nelze léčit.
Je mi pořád do breku.
Máma říká, že už lépe na tom nebude. Když tak stojím vedle jeho lůžka a vidím, jak nás téměř nevnímá, jak se dusí zahleněnými plícemi, které nemá sílu rozkašlat, vybavují se mi vzpomínky na příšerné Velikonoce a mám strach, že tak skončí i letošní Vánoce. Je mu 70 let - čiperný věk pro mé prarodiče z tátovy strany, avšak děda je na tom zdravotně hodně zle.
Koukám na reportáž o otužilcích, kde nějaká devadesátiletá babička slézá do ledové vody a plave. A vím, že můj děda se toho věku nikdy nedožije.
Říkám si, že budu jako ona. Budu se udržovat zdravá, ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli svým příbuzným. Aby kvůli mě netrpěli.
Tohle je takový plivanec emocí a faktů, který nemá absolutně žádnou uměleckou hodnotu. Je zbytečný a nikoho nezajímá.
Ale když on nikdo o tom se mnou nechce mluvit. A já se bojím, že jakmile otevřu ústa, tak se jim tam rozbrečím.
úterý 21. prosince 2010
Alfa confrontation - Year One - Part 1/2
Na začátku svého vysokoškolského trimestru v Anglii jsem se začetla do docela zajímavé motivační knížky.
Ve třetí kapitole jsem narazila na takové cvičení, kterého jsem se (ke svému dnešnímu údivu) účastnila. Měla jsem vyjmenovat 4 věci, které jsem chtěla v nejbližší době udělat.
Ke svému ještě většímu údivu jsem si na konci trimestru uvědomila, že jsem je všechny dokázala.
Jak je to možné? Opravdu mi tohle cvičení pomohlo ujasnit si fakta? Motivovala jsem se jeho kontinuálním pročítáním během těch pár měsíců? Anebo je to... náhoda? Ať je to jakkoliv, rozhodla jsem se s vámi o své zápisky podělit. Třeba vás k něčemu podobnému inspirují. Jejich publikací si taky dávám možnost poreflektovat na toto období a posunout se dál. Vzhledem k tomu, že dopadlo úspěšně, určitě k začátku druhého trimestru vykouzlím nové schéma.
First, write down four actions that you need to take that you've been putting off.
-> Improve my speaking skills.
-> Decide what career to pursue.
-> Learn to cook. And cook.
-> Make money.
Second, under each of these actions, write down the answer to the following questions: Why haven't I taken action? In the past, what pain have I linked to taking this action?
-> I didn't practise often enough. I don't know how.
-> It takes up too much of my time. I get distracted easily. I'm afraid of what the future holds for me.
-> I'm afraid. I don't have enough recipes. I don't enjoy food.
-> Laziness. Comfort. I'm afraid of the responsibility.
Third, write down all the pleasure you've had in the past by indulging in this negative pattern.
-> I don't make mistakes. I don't become the centre of attention. I don't get judged upon.
-> I can dream of being anybody I want to be.
-> It's faster to eat precooked meals. I don't have to stay in the kitchen for too long. I don't have to worry about my figure.
-> I have more time for the things I enjoy doing. I don't have to worry about messing up.
Fourth, write down what it will cost you if you don't change now.
-> I will never be able to work in media. I will experience 3 torturous years at uni. I won't become popular. I won't have the confidence of a femme fatale. I won't be able to learn to speak fluently in other languages.
-> I won't get enough experience ahead. I won't be able to prepare ahead, use all my resources. I will end up with a job that will be below me.
-> I will be embarassed in front of my man. I won't be experienced enough to cook well as a future mother. I will spend more money. My immunity will be weak and will betray me again. People will refer to me as being anorectic. I will feel inferior to anybody who can cook. I won't be able to boast about my cooking skills.
-> I won't be able to stand up to my friends that make money. I will feel utterly dependent. My CV will look blank. I will look irresponsible to my future employers. I won't be able to buy things without feeling bad about myself. I will feel incompetent.
The final step is to write down all the pleasures you'll receive by taking each of these actions right now.
-> I will gain confidence. I'll become popular and respected. My tutor will recommend me to employers seeking graduates. I'll receive great references. I'll be able to improve in other languages. I'll receive better job opportunities. I'll be able to write in English and publish my works with a bigger probability of success. I'll be able to read faster and put people down with
my improved vocabulary.
-> I will use the library's resources to prepare. Join societies that will help me. Find a job that'll be related. Improve where I must. Talk back to those who disapproave of my course. Meet the right people. Plan my next steps. Seize opportunities before anybody else does. I will stop losing time pursueding things that'll never happen. I'll learn to manage my time accordingly.
-> I will feel more feminine. I'll improve in a different field. I'll be prepared to cook for my man/family. I'll be healthy. I'll spend less money. I'll feel much better about myself.
-> I'll become independent and responsible. Gain experience. My CV will look great. I'll have money to live on. My friends won't pick on me. I'll improve skills I need for my career.
V druhém článku bude následovat reflexe :)
Ve třetí kapitole jsem narazila na takové cvičení, kterého jsem se (ke svému dnešnímu údivu) účastnila. Měla jsem vyjmenovat 4 věci, které jsem chtěla v nejbližší době udělat.
Ke svému ještě většímu údivu jsem si na konci trimestru uvědomila, že jsem je všechny dokázala.
Jak je to možné? Opravdu mi tohle cvičení pomohlo ujasnit si fakta? Motivovala jsem se jeho kontinuálním pročítáním během těch pár měsíců? Anebo je to... náhoda? Ať je to jakkoliv, rozhodla jsem se s vámi o své zápisky podělit. Třeba vás k něčemu podobnému inspirují. Jejich publikací si taky dávám možnost poreflektovat na toto období a posunout se dál. Vzhledem k tomu, že dopadlo úspěšně, určitě k začátku druhého trimestru vykouzlím nové schéma.
First, write down four actions that you need to take that you've been putting off.
-> Improve my speaking skills.
-> Decide what career to pursue.
-> Learn to cook. And cook.
-> Make money.
Second, under each of these actions, write down the answer to the following questions: Why haven't I taken action? In the past, what pain have I linked to taking this action?
-> I didn't practise often enough. I don't know how.
-> It takes up too much of my time. I get distracted easily. I'm afraid of what the future holds for me.
-> I'm afraid. I don't have enough recipes. I don't enjoy food.
-> Laziness. Comfort. I'm afraid of the responsibility.
Third, write down all the pleasure you've had in the past by indulging in this negative pattern.
-> I don't make mistakes. I don't become the centre of attention. I don't get judged upon.
-> I can dream of being anybody I want to be.
-> It's faster to eat precooked meals. I don't have to stay in the kitchen for too long. I don't have to worry about my figure.
-> I have more time for the things I enjoy doing. I don't have to worry about messing up.
Fourth, write down what it will cost you if you don't change now.
-> I will never be able to work in media. I will experience 3 torturous years at uni. I won't become popular. I won't have the confidence of a femme fatale. I won't be able to learn to speak fluently in other languages.
-> I won't get enough experience ahead. I won't be able to prepare ahead, use all my resources. I will end up with a job that will be below me.
-> I will be embarassed in front of my man. I won't be experienced enough to cook well as a future mother. I will spend more money. My immunity will be weak and will betray me again. People will refer to me as being anorectic. I will feel inferior to anybody who can cook. I won't be able to boast about my cooking skills.
-> I won't be able to stand up to my friends that make money. I will feel utterly dependent. My CV will look blank. I will look irresponsible to my future employers. I won't be able to buy things without feeling bad about myself. I will feel incompetent.
The final step is to write down all the pleasures you'll receive by taking each of these actions right now.
-> I will gain confidence. I'll become popular and respected. My tutor will recommend me to employers seeking graduates. I'll receive great references. I'll be able to improve in other languages. I'll receive better job opportunities. I'll be able to write in English and publish my works with a bigger probability of success. I'll be able to read faster and put people down with
my improved vocabulary.
-> I will use the library's resources to prepare. Join societies that will help me. Find a job that'll be related. Improve where I must. Talk back to those who disapproave of my course. Meet the right people. Plan my next steps. Seize opportunities before anybody else does. I will stop losing time pursueding things that'll never happen. I'll learn to manage my time accordingly.
-> I will feel more feminine. I'll improve in a different field. I'll be prepared to cook for my man/family. I'll be healthy. I'll spend less money. I'll feel much better about myself.
-> I'll become independent and responsible. Gain experience. My CV will look great. I'll have money to live on. My friends won't pick on me. I'll improve skills I need for my career.
V druhém článku bude následovat reflexe :)
čtvrtek 28. října 2010
Nový svět
Studium na britské VŠ se dělí na podzimní, jarní a letní trimestr. V každém trimestru se pak týdny číslují - Week 1, 2, 3, ...
Momentálně se nacházím ve svém Week 4. Jsem zabydlená, chodím na pravidelné nákupy potravin, mám britský účet i sim kartu. Mám přátele, s kterými si již mohu dovolit v kuchyňce mlčet, aniž by nás ticho tížilo. Umím využívat knihovnické služby i skříňku v převlíkárně bazénu (Main Pool).
Cítím se však nesvá.
Kolem mne se toho děje tolik. Na kampusu existuje tolik aktivit, tolik příležitostí a mě strašně mrzí, že si na ně nedokážu najít čas. Neustále si říkám "jednou" anebo "příští rok", "to přijde", nedokážu si totiž přiznat, že bych se k těmto akcím nikdy nedostala.
O jaké věci jde? Třeba o sporty. Dá se tu naučit potápět, hrát lakros, kriket, šerm a 70 dalších sportů. Existují zde spolky, jako například Debatní kroužek, který by mi zatraceně pomohl s anglickým vyjadřováním. Francouzský spolek, s kterým bych se nebála, že ztratím své gymnaziální znalosti tohoto jazyka.
Snad by se mi podařilo nasoukat tyto věci do rozvrhu, o což jsem se v prvních týdnech pokoušela, ale zjistila jsem, že mi dochází energie. Neustále se pro sebe snažím najít chvilku klidu, ale má mysl neumí odpočívat. Hlavou se mi honí množství materiálů, které bych měla nastudovat, starosti ohledně projektů, do kterých jsem se pustila. A moc dobře si uvědomuju, že tohle představuje status quo, který mě bude provázet po zbytek života. Vstoupila jsem do světa, který je ambiciozní, pracovitý, akční.
Samozřejmě nemusím hrát podle těchto pravidel. Mohu se spokojit s málem, podcenit se.
Ale to já nechci. Chci být tím nejlepším člověkem, kterým mohu být.
Jenom se musím naučit, jak se s těmi všemi překážkami poprat. Jak se nenechat zdolat tím neviditelným tlakem. Jak netrpět, ale užívat si svůj život. Jak efektivně studovat a pracovat. Jak odpočívat.
Včera mi jeden studující Čech řekl, že si nechává víkendy zcela volné. Jsou to pro něj dva odpočinkové dny. Také s tím začnu. Prozatím jen se sobotou.
Momentálně se nacházím ve svém Week 4. Jsem zabydlená, chodím na pravidelné nákupy potravin, mám britský účet i sim kartu. Mám přátele, s kterými si již mohu dovolit v kuchyňce mlčet, aniž by nás ticho tížilo. Umím využívat knihovnické služby i skříňku v převlíkárně bazénu (Main Pool).
Cítím se však nesvá.
Kolem mne se toho děje tolik. Na kampusu existuje tolik aktivit, tolik příležitostí a mě strašně mrzí, že si na ně nedokážu najít čas. Neustále si říkám "jednou" anebo "příští rok", "to přijde", nedokážu si totiž přiznat, že bych se k těmto akcím nikdy nedostala.
O jaké věci jde? Třeba o sporty. Dá se tu naučit potápět, hrát lakros, kriket, šerm a 70 dalších sportů. Existují zde spolky, jako například Debatní kroužek, který by mi zatraceně pomohl s anglickým vyjadřováním. Francouzský spolek, s kterým bych se nebála, že ztratím své gymnaziální znalosti tohoto jazyka.
Snad by se mi podařilo nasoukat tyto věci do rozvrhu, o což jsem se v prvních týdnech pokoušela, ale zjistila jsem, že mi dochází energie. Neustále se pro sebe snažím najít chvilku klidu, ale má mysl neumí odpočívat. Hlavou se mi honí množství materiálů, které bych měla nastudovat, starosti ohledně projektů, do kterých jsem se pustila. A moc dobře si uvědomuju, že tohle představuje status quo, který mě bude provázet po zbytek života. Vstoupila jsem do světa, který je ambiciozní, pracovitý, akční.
Samozřejmě nemusím hrát podle těchto pravidel. Mohu se spokojit s málem, podcenit se.
Ale to já nechci. Chci být tím nejlepším člověkem, kterým mohu být.
Jenom se musím naučit, jak se s těmi všemi překážkami poprat. Jak se nenechat zdolat tím neviditelným tlakem. Jak netrpět, ale užívat si svůj život. Jak efektivně studovat a pracovat. Jak odpočívat.
Včera mi jeden studující Čech řekl, že si nechává víkendy zcela volné. Jsou to pro něj dva odpočinkové dny. Také s tím začnu. Prozatím jen se sobotou.
neděle 24. října 2010
Gabriel García Márquez: Láska za časů cholery
Knížky Márqueze jsou v našem rodinném kruhu velice populární, a tak jsem chtěla pochopit proč. Rozhodovala jsem se mezi Samotou a Láskou. Zvolila jsem tu druhou, jelikož se mi líbila zápletka (láska trvající předlouhá léta) a protože ji má můj táta ze všech Márquezových knih nejradši. Také mě zaujaly veskrze negativní reakce na její filmovou adaptaci, která prý nebyla schopna knížku vystihnout. Snímek jsem ještě neviděla, ale určitě se k němu dříve či později dostanu (nejen kvůli charismatickému Javieru Bardemovi).
Nebudu zde psát tradiční recenzi ani zbytečně převyprávět děj. Koho by něco takového bavilo číst? Chtěla jsem jen říct, že jsem si knihu užívala s každým slovem, neboť má Márquez překrásnou slovní zásobu. Myslím si, že má česká slovní zásoba je docela široká, přesto jsem při četbě musela dohledávat ve slovnících nové a novější výrazy.
Proč čte člověk knihy? Aby zapomněl na přítomnost? Zažil situace, které se v jeho vlastním životě nejspíš neodehrají? Aby si rozšířil slovní zásobu?
Já čtu, abych si z knížek odnesla nějakou moudrost. Něco do života. Stačí věta, nad kterou bych se zamyslela. Úryvek, který by mě donutil zamyslet se nad světem opět z jiného úhledu.
Láska je všechno, co děláte nazí.
Jedna z myriády definicí lásky, které kolují světem. Tahle se mi obzvlášť líbila. Dokázala skloubit jakousi perverzní živočišnost s romantičností.
Nejsem boháč. Jsem chudý člověk, co má peníze.
Tuto pasáž hodlám ve svém životě citovat. V knížce nikdo nerozuměl postavě, která toto prohlásila. Já jí však rozumím. Čiší z ní skromnost - ctnost, které si tak vážím.
Toho večera po kině mu však připadalo, jako by byl návštěvní salon očištěn od každé vzpomínky na něho. Nábytek stál jinde, než stával, na zdech visely jiné barvotisky a on si pomyslel, že všechny tyhle úporné změny byly vedeny záměrem zvěčnit jistotu, že nikdy neexistoval. Kočka ho nepoznala. Lekl se té zběsilosti zapomnění a řekl: „Už si na mě nepamatuje.“ Ale Leona Cassianiová, zády k němu nalévající brandy, opáčila, že jestli mu tohle dělá starost, může klidně spát, poněvadž kočky si nepamatují nikoho.
Chci být kočkou.
Nebudu zde psát tradiční recenzi ani zbytečně převyprávět děj. Koho by něco takového bavilo číst? Chtěla jsem jen říct, že jsem si knihu užívala s každým slovem, neboť má Márquez překrásnou slovní zásobu. Myslím si, že má česká slovní zásoba je docela široká, přesto jsem při četbě musela dohledávat ve slovnících nové a novější výrazy.
Proč čte člověk knihy? Aby zapomněl na přítomnost? Zažil situace, které se v jeho vlastním životě nejspíš neodehrají? Aby si rozšířil slovní zásobu?
Já čtu, abych si z knížek odnesla nějakou moudrost. Něco do života. Stačí věta, nad kterou bych se zamyslela. Úryvek, který by mě donutil zamyslet se nad světem opět z jiného úhledu.
Láska je všechno, co děláte nazí.
Jedna z myriády definicí lásky, které kolují světem. Tahle se mi obzvlášť líbila. Dokázala skloubit jakousi perverzní živočišnost s romantičností.
Nejsem boháč. Jsem chudý člověk, co má peníze.
Tuto pasáž hodlám ve svém životě citovat. V knížce nikdo nerozuměl postavě, která toto prohlásila. Já jí však rozumím. Čiší z ní skromnost - ctnost, které si tak vážím.
Toho večera po kině mu však připadalo, jako by byl návštěvní salon očištěn od každé vzpomínky na něho. Nábytek stál jinde, než stával, na zdech visely jiné barvotisky a on si pomyslel, že všechny tyhle úporné změny byly vedeny záměrem zvěčnit jistotu, že nikdy neexistoval. Kočka ho nepoznala. Lekl se té zběsilosti zapomnění a řekl: „Už si na mě nepamatuje.“ Ale Leona Cassianiová, zády k němu nalévající brandy, opáčila, že jestli mu tohle dělá starost, může klidně spát, poněvadž kočky si nepamatují nikoho.
Chci být kočkou.
