Socializace - díl druhý

Do dvou týdnů musím odevzdat komplexní esej, na kterou je třeba načíst minimum patnácti knih a zhlédnout deset filmových snímků.
Takže jsem včerejší večer strávila v hospodě.

Když jsem se před rokem těšila na univerzitní život, jedním z důvodů byl fakt, že nikdo nebude kontrolovat hodinu mých příchodů. Doma mě hrozně rozčilovalo, že jsem pokaždé probudila své rodiče nočním scházením skřípavých schodů. Předběžné otázky týkající se očekávané hodiny návratu mě vždy rozhodily a musela jsem uvnitř dusit výčitku, že mi v mých devatenácti letech nedůvěřují.
Přesto musím přiznat, že zde kalit moc nechodím. Mám pocit, že chodím méně, nežli doma. Asi je to tím, že jsem si ještě nestanovila oficiální pivaře ani tradici.
Angličané užívají krásné spojení go out, které v našem věku neznamená jednoduše jít ven, ale jít kalit/se pobavit/pít.

Poslední dva čtvrteční večery jsem strávila v hospodě The Varsity, která je umístěná na kampusu. (Pořád se mi nezdá, že je legální mít hospody na akademické půdě.) Chodím tam se svými českými a slovenskými přáteli, které jsem zde potkala. Ještě se mi nepodařilo smířit se se zdejšími absurdními cenami alkoholických nápojů a pohled na můj rozpočet mě dnes ráno trochu rozrušil.

Tak jako tak to byl dobrý večer. Čechů a Slováků se nás sešlo (bohužel) docela málo a po chvíli jsme se s kamarádkou přesunuly ke stolu s jejím volejbalovým týmem. Po několika vyloženě trapných a nucených pokusech o konverzaci s jedním volejbalistou jsem jí děkovně kývla na nápad opět se přesunout. Zrovna dorazili její spolubydlící z koleje.

Strávila jsem s nimi zbytek večera. Když se kamarádka rozhodla k odchodu asi hodinu před zavíračkou, napadlo mě, zda bych se taky měla zpakovat. V podobných situacích mívám pocit, že jsem ztratila zázemí. Tentokrát mi ale bylo docela fajn (možná dáno třemi pintami piva a jedním panákem rukoly). Nakonec jsem tam byla jen já a tři týpci, a přestože jsem je tolik neznala, konverzace vůbec nestála a byla příjemně přirozená.
Mám z toho radost. Jsou to totiž mí budoucí spolubydlící na příští rok. A taky teď vím, že nejsem asociál. Akorát je třeba, aby se snažily obě strany.

Vrátila jsem se na kolej kolem půl druhé ráno. Mí spolubydlící kupodivu neřešili matematické výpočty na chodbě. Sundala jsem si bundu a boty a lehla do postele.
Příště se alespoň pokusím sundat si podprdu. Dnes ráno jsem se probudila s nepříjemnou otlačeninou na hrudní kosti.

A z nějakého důvodu mi v hlavě neustále hraje píseň Dumb od Nirvany.

Think I'm just happy.

Fáze, kdy se budu cítit dumb, mě zřejmě teprve čeká.

Nový svět

Studium na britské VŠ se dělí na podzimní, jarní a letní trimestr. V každém trimestru se pak týdny číslují - Week 1, 2, 3, ...

Momentálně se nacházím ve svém Week 4. Jsem zabydlená, chodím na pravidelné nákupy potravin, mám britský účet i sim kartu. Mám přátele, s kterými si již mohu dovolit v kuchyňce mlčet, aniž by nás ticho tížilo. Umím využívat knihovnické služby i skříňku v převlíkárně bazénu (Main Pool).
Cítím se však nesvá.

Kolem mne se toho děje tolik. Na kampusu existuje tolik aktivit, tolik příležitostí a mě strašně mrzí, že si na ně nedokážu najít čas. Neustále si říkám "jednou" anebo "příští rok", "to přijde", nedokážu si totiž přiznat, že bych se k těmto akcím nikdy nedostala.
O jaké věci jde? Třeba o sporty. Dá se tu naučit potápět, hrát lakros, kriket, šerm a 70 dalších sportů. Existují zde spolky, jako například Debatní kroužek, který by mi zatraceně pomohl s anglickým vyjadřováním. Francouzský spolek, s kterým bych se nebála, že ztratím své gymnaziální znalosti tohoto jazyka.

Snad by se mi podařilo nasoukat tyto věci do rozvrhu, o což jsem se v prvních týdnech pokoušela, ale zjistila jsem, že mi dochází energie. Neustále se pro sebe snažím najít chvilku klidu, ale má mysl neumí odpočívat. Hlavou se mi honí množství materiálů, které bych měla nastudovat, starosti ohledně projektů, do kterých jsem se pustila. A moc dobře si uvědomuju, že tohle představuje status quo, který mě bude provázet po zbytek života. Vstoupila jsem do světa, který je ambiciozní, pracovitý, akční.
Samozřejmě nemusím hrát podle těchto pravidel. Mohu se spokojit s málem, podcenit se.
Ale to já nechci. Chci být tím nejlepším člověkem, kterým mohu být.

Jenom se musím naučit, jak se s těmi všemi překážkami poprat. Jak se nenechat zdolat tím neviditelným tlakem. Jak netrpět, ale užívat si svůj život. Jak efektivně studovat a pracovat. Jak odpočívat.

Včera mi jeden studující Čech řekl, že si nechává víkendy zcela volné. Jsou to pro něj dva odpočinkové dny. Také s tím začnu. Prozatím jen se sobotou.

Co je těžké...

Denodenně se účastnit diskusí, kterým dominují sebeuvědomělí rodilí mluvčí anglického jazyka.

Přemýšlet a formulovat myšlenky dostatečně rychle, abych se vyjádřila dřív než mi tyto osoby "ukradnou" nápad či stočí řeč jiným směrem.

Potlačovat nespokojenost s doktorandkou, jež úterní debaty vede zcela amatérsky, a poslouchat její prázdné otázky, které se tváří důležitě, ale nikam nevedou.

Opakovaně se doptávat na neporozuměná slova/mluvu a snášet pocit trapnosti, který tyto denodenní situace doprovází.

Uprostřed hodiny si uvědomovat, že vůbec nevidím a neumím přemýšlet o hloubkách teorií, které probíráme. Jsou to pro mě pojmy bez obrazů a asociací. A uvědomit si, že ostatní se v nich orientují s lehkostí.

Usínat před první hodinou ranní.

Neusínat při ranním promítání filmu.

Vymýšlet dvě varianty pokrmu denně. A aby alespoň jedno z nich bylo teplé.

Plácat nesmysly a samozřejmosti, jen aby řeč nestála.

Dočítat kapitoly předepsaných knih.

Nezapomínat milion věcí, které nosím neustále s sebou. Zatím jsem se ustálila na třech základních: klíče od kolejí, unverzitní karta (pro přístupy do budov) a mobil.

Několikrát denně po sobě umývat nádobí.

Zatáhnout za tětivu luku, aniž by se mi roztřásla ruka.

Odhadovat správný typ oblečení pro proměnlivé britské počasí.

Vidět, i když nevidím. (Bez brýlí v bazénu.)

Snášet nedočkavost kdykoliv otvírám dopisní schránku.

To be continued.

Stěhování

Jak začít, když je toho tolik, co teď zažívám? Chtěla jsem tento článek nějak sofistikovaně uvést, procvičit si svou kreativitu a smysl pro "uměleckost", ale tentokrát se s tím nebudu tak párat.

Můj sen se splnil - studuji univerzitu v Británii. Na koleje jsem se nastěhovala v sobotu a byl to pro mě takový poněkud Den D (Den Debil). Do té doby jsem byla ubytována v motelu, kde se mi podařilo rozbít jejich skleněné víko od pekáče, zničit zásuvku, a nakonec i nechtěně ukrást houbičku k mytí (ale oni mi zase zabavili mýdlo, čímž se snažím své faily ospravedlnit). S sebou jsem měla dva těžké kufry, sportovní tašku a batoh na záda. Samozřejmě bych to vše nedokázala přemístit na jeden pokus. Nechala jsem tedy ten větší kufr na recepci, koupila si celodenní jízdenku na bus a s batohem na zádech, sportovní taškou na kufru jsem jela na kampus.

Řidič busu byl hodně upovídaný a hlasitý a připomínal mi bizarní autobusovou dvojici řidiče a visací hlavy z Harryho Pottera 3 v jednom.
Hrozně mi vadí, že britské autobusy nemají uvnitř zabudovaný nějaký displej, který by zobrazoval příští zastávku (tak jako to dělají naše solarisy). Ani se nedá spoléhat na počet zastávek, neboť pokud je prázdná a nikdo nezmáčkl tlačítko k oznámení výstupu, řidič u nich nezastaví. Pečlivě jsem tedy sledovala krajinu a jako blbec lepila obličej na sklo, kdykoliv jsem spatřila ceduli s nenápadným nápisem jména zastávky.
Nějaký postarší pán mě dokonce nechal se posadit na jeho místo, neboť bylo hned vedle prostoru pro kufry. A asi jsem vypadala dost zničená z tahání svého nákladu.

Cesta trvala asi půl hodinky, a dokonce se mi podařilo vystoupit na správné zastávce. Dotrmácela jsem se s kufry až ke svým kolejím, kde jsem si s hrůzou uvědomila, že se rozkládají v cca 5 budovách. Došla jsem tedy do nejbližší z nich, zanechala zavazadla uvnitř a optala se jedné stěhující se slečny, odkud vzala klíčky na pokoj. Dozvěděla jsem se, že v jiné budově. Nechala jsem tedy kufry na místě, což bych za jiných okolností nikdy neudělala (jsem přece jenom Češka a jsem z Ovy, kde nechávat věci ležet bez dozoru je dobrovolná laskavost zlodějům). Ale moje ruce byly zarudlé a bolavé, já byla zpocená a nevrlá a na opatrnost jsem se vykašlala. Dokonce jsem zanechala na kufru tašku, ve které byla láhev slivovice - nějak jsem si byla jistá tím, že taška nespadne.

Ve vedlejší budově jsem vypsala nějaký formulář, předala dvě pasové fotky a vyfasovala klíče. Když jsem se vrátila, mé věci byly stále na místě. Bylo teprve kolem půl desáté a většina kolejníku se rozhodla dorazit až později. Zjistila jsem, že můj pokoj leží v prvním patře, což mi opět zrychlilo tep. Naštěstí jsem hned zpozorovala výtah. Když jsem se dotrmácela do svého krásného pokoje, došlo mi, že tu cestu budu muset absolvovat ještě jednou, s druhým kufrem. Nadávky.

Můj pokoj má zabudované vlastní umyvadlo, záchod a vanu se sprchou. Jsem za tento luxus opravdu vděčná, neboť si nemusím zjišťovat, kdy je záchod volný, sdílet sprchu s 11 dalšími lidmi (vždy se mi vybaví všechny možné nemoci a infekce, které mohu na společných hygienických zařízeních dostat) a holit si nohy, jak dlouho se mi zachce.

Kuchyňka stojí hned vedle mých dveří, což je docela nevýhodné, neboť se tam po večerech scházejí lidé a hlučně se baví. Domnívám se však, že mí sousedi na chodbě na tom asi nebudou o moc lépe. Sdílím ji s 11 dalšími lidmi a každý máme pro sebe jen půl poličky v ledničce a pak i v mrazáku. Přijde mi to ohavně málo a ještě jsem nezjistila, jak velké zásoby potravin budu moct skladovat.

K nastěhování jsme měli dohromady dva dny, sobotu i neděli. Během těchto dnů bylo na kampusu hodně živo, kolem se ochomýtali nejen tzv. "freshers" (= nováčci), ale mnoho starších studentů, kteří ukazovali cestu, odpovídali na dotazy a tvořili zábavnou kulisu (hlasitá hudba, moderování před mikrofon). Byla jsem úplně overwhelmed. Také jsem se cítila docela nesvá, neboť jsem nikoho neznala a ostýchala se se seznamovat.
Večer se konala Freshers Party, na který měl přístup jen ten, kdo si koupil Freshers tričko. Lidé si na něj psali svá křestní jména, název oboru a jméno kolejí. Když totiž začala hudba, nebylo téměř slyšet slova a lidé si ukazovali na příslušná místa na tričku. Základní otázky What is your name? Where are you from? What course are you studying? a Where are your staying? zaručeně lámaly ledy.
Dala jsem si tam pintu drahého Foster's a v tišších chvilkách se seznámila s větším množstvím lidí. Kolem půlnoci jsem zamířila zpět na koleje, neboť jsem byla vyčerpaná a z tancování mě bolely nohy.

Než jsem dorazila zpět, sezobla něco k jídlu, umyla se a ukonejšila chvilkovým čtením Márqueze (sprcha mě většinou probudí, a tak se následně uspávám četbou), bylo kolem jedné hodiny ráno. Asi o půl hodiny později mě probudil strašlivý hluk. Jako první jsem si uvědomila, že jsem nechala svítit světlo. Pak jsem si uvědomila, že řinčí požární poplach.
Vzpomněla jsem na chvíle, kdy pouhé kuchtění u babičky doma dokázalo spustit poplach, a tak jsem se automaticky snažila najít na své krabičce nějaké tlačítko, nějaké baterky k uzmutí. Když jsem rozespale zjistila, že to nelze, hodila jsem na sebe džíny, boty, pobrala jsem mikinu a vytrmácela se ven.
Díky svému oblékání jsem byla samozřejmě jedna z posledních, kdo vyběhl z budovy. Většina mých spolukolejníku stála opodál na parkovišti v papučkách, pouhých tričkách anebo i v pyžamech. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo nás i docela málo (tak kolem 40), neboť mnoho lidí bylo ještě na pařbě.

Po cca 15 minutách přišel nějaký týpek v žabkách a tričku (zastával zřejmě nějakou organizační funkci) a oznámil nám, že si zřejmě někdo hrál s požárním zabezpečením, ale že musíme počkat, než se budeme moci vrátit. Nechali nás stát v té zimě asi půl hodiny. Byla jsem opravdu vděčná, že jsem popadla svou zimní mikinu, neboť mnoho lidí se třáslo zimou. Jedna slečna dokonce vyběhla bez bot. Zároveň jsem si říkala, že taková událost akorát naučí lidi (včetně mě samotné) příště strávit v (potenciálně hořícím) domě o pár vteřin déle, aby se oblékli.
Když se vracel onen týpek s dobrými zprávami, jedna ze slečen sebou jebla o asfalt. Všichni se vyděsili a hned volali o pomoc. Příští den jsem se dozvěděla, že trpěla hypoglykémií a pařba, nedostatečný spánek a stres z poplachu jí ještě přitížil. Ležela na zemi s vytřeštěnýma očima. První mě napadlo, že má epileptický záchvat, avšak byla naprosto v klidu a ani neměla přívěšek na krku. Bylo to docela strašidelné a určitě jí ráno musela strašně bolet hlava, neboť se do ní při pádu těžce uhodila.

V neděli jsem snídala až tak v deset dopoledne, neboť jsem po noční události byla hodně unavená. Během dne jsem se znovu sešla s děvčaty, které jsem potkala na pařbě, nakoupila jsem si jídlo a večer šla na promítání filmu Green Zone, které bylo gratis. Na kampusu mají skutečné promítací plátno, které hodlám ještě mnohokrát využít.

A to byly teprve dva první dny.

Odchozivší

Před chvílí jsem vytáhla zpod postele dva kufry. Při pohledu na jejich velikost jsem zkonstatovala, že do jednoho zabalím zimní bundu a do toho druhého všechno ostatní.

Dnes ráno mě postel nechtěla pustit, přestože jsem chtěla zařídit vícero věcí, které pomalu ale jistě klepou na dveře. Došlo mi, že mé lože je příliš pohodlné. Přítmí podkrovního pokoje mi ručí spánek až do dopoledne, ranní chládek mě nutí přitáhnout si peřinu ještě blíže k tělu. Tuto noc trávím o poschodí níž. Musím se ráno probudit.

Předevčírem jsem si říkala, že to je poslední sobota za hodně dlouho, kterou prospím v oné posteli.
Teprve před chvílí mi došlo, že natrvalo odcházím od rodičů.

Odlétám za vysokoškolským titulem do zahraničí. Vím, že jinak bych to ani nechtěla. I kdyby se mi na tom oboru, na té škole nelíbilo, nechtěla bych se vrátit do Česka. Jako má lékařka před pár týdny řekla, jsem světoběžníkem po tátovi. Mám tuto zemi ráda, bude se mi velmi stýskat po mém nešťastném městě, ale chci zjistit, zda se tam ve světě skutečně skrývají lvi.

Budu se sice vracet na křesťanské svátky i na letní volno, ale to jsou jen krátká období. Uvědomuji si, že tento týden opustím své rodinné hnízdo.

Poprvé je mi smutno. V rozhovorech s lidmi jsem se naučila dávkovat informace po málu a nevybalit na ně hned, že emigruju do Británie. Občas bych bývala radši, kdyby se mě nezeptali, protože bych pak nemusela pozorovat jejich vyhasínající oči, když si rychle uvědomují, že je samotné taková cesta nečeká.
Pak se mě často ptají, zda nemám strach. Vrtěla jsem zamítavě hlavou a snažila se jim vysvětlit, že jsem zcestovatělá. Jsem zvyklá na to být v novém prostředí, jednat na cizích úřadech, mluvit s cizinci jejich rodnou řečí. Samozřejmě trochu strach mám, ale je to přirozený strach z něčeho nového, nikoliv strach ve smyslu, aby to všechno neskončilo fiaskem.

Začíná mi být smutno, protože budu sama. Někde jsem četla, že jedna ze základních obav člověka je obava z opuštěnosti. A také jedna z nejrozšířenějších. Na tuto deprivaci mám pár léků.
Beru s sebou fotografie svých blízkých, z akcí, na které ráda vzpomínám. Pár drobností, ke kterým mám citový vztah:
Plastový dinosaur, kterého jsem dostala od kamarádky k narozeninám. Věděla, že mám dinosaury ráda, a dokonce se i strefila do mého oblíbeného druhu (parasaurolophus). Říkám mu Lofík.
Sklapovací kovové zrcátko pokryté hieroglyfy, které mi darovala jedna alexandrijská studentka. Je krásné a elegantní, jako byla i ona. Drží pomocí malého magnetku a lidé mi ho vrací se slovy, že ho neumí nebo se ho bojí otevřít. Pokaždé.
Bloček s citáty, úryvky knih a písní - vším, co mě kdy vzalo za srdce. Vedu ho už pár let a především mě fascinuje fakt, že ty nejranější stránky bych nejradši vytrhala. Člověk se mění.
Kovová krabička s beruškou a nápisem . Koupila jsem si ji ve Francii, tehdy byla plná cukrovinek. Během svých gymnaziálních let jsem do ní střádala všechny možné drobnosti - vstupenky na koncerty, letáčky z výstav, desítky jízdenek dálkových autobusů, kartičky z otevírání řek, kresby svých kamarádek, které mi předaly, když jsem ležela na nemocničním lůžku.
Nyní jsem krabičku vyprázdnila a reminiscence uložila do šuplíku. Tato životní etapa pro mě již skončila. Jsem připravená krabičku opět vyplnit.

Došla jsem k závěru, že svou sbírku dopisů s sebou brát nebudu. Místo toho si počkám na nové.

Existuje ještě jedna věc, která mi dodává odvahu opustit domov. Nebo spíš jeden člověk. Pravděpodobně si myslí, že jsem na něj již dávno zapomněla. Možná si už sám na mě nevzpomíná. Ale už nějakou dobu k němu vzhlížím a v těžkých chvílích se ptám sebe WWTD? Líbilo se mi něm, že byl ambiciozní. Mladý Čech, jenž sbalil svých pět švestek a odjel pracovat do Schweitzu.

Odlétám do Anglie. Snad oba najdeme své štěstí.

Přijímací zkoušky na VŠ v Anglii (2)

Nyní jsem musela podat přihlášku. Většina britských škol používá systém UCAS. Vytvořila jsem si tedy účet a vybrala univerzitu a obory (rozhodla jsem se hlásit na všechny tři dříve zmíněné, abych zvětšila pravděpodobnost přijetí).

Nastal prosinec. Přišel mi poštou dopis z W., ve kterém mě požádali o motivační dopis a referenci některého svého vyučujícího.
Dopis jsem promýšlela hodně dlouho, neboť mi bylo řečeno, že na něj dávají na vysokých školách velký důraz. Napsala jsem ho zprvu v češtině a následně ho spolu s mým tátou přeložila. Byl psán především v informačním duchu, ale dovolila jsem si tam použít několik uměleckých obratů, aby působil esteticky lépe.
Co jsem tam tedy na sebe napráskala? Psala jsem tam o svém původů, biligvní výchově a zemích, které jsem navštívila. O svém studiu na jazykovém gymnáziu, ovládaných jazycích a výměnných pobytech v cizích zemích. Tyto informace je měly přesvědčit, že jsem schopná žít a studovat v cizině.
Většinu dopisu jsem však věnovala filmu. Psala jsem o tom, kdy jsem se o něj začala zajímat a také o přednáškách a filmových festivalech, které jsem navštívila. Důvod, proč mě film zajímá. Dále jsem zmínila kulturní akce, kterých jsem se během svých gymnaziálních studií účastnila (jako divák i organizátor), abych je přesvědčila, že jsem schopná v oboru působit a komunikovat s týmem i diváky. Zmínila jsem své absolvované umělecké kroužky a způsob, kterým se o obor zajímám ve svém volném čase (psaní scénářů atd.). Filmové časopisy, komorní kina a kritéria filmu, která jsou pro mě důležitá při jeho volbě.
Motivační dopis jsem ukončila zdůvodněním, proč chci studovat v cizině a proč jsem si vybrala Anglii a jejich školu (tzn. vychválila jsem je). Měl cca 700 slov.

Co se týče reference, musela jsem si nejprve zvolit profesora. V úvahu padla samozřejmě třídní, která mě znala a učila francouzsky již čtvrtým rokem, ale nakonec jsem se rozhodla pro češtináře. Proč? Především proto, že jsem si velice vážila jeho úsudku. Je to inteligentní a znalý vyučující, u kterého jsem si byla jistá, že jeho reference bude mít úroveň. Navíc mě učil humanistický předmět, ve kterém často probíral i filmové médium, vyučoval mediální seminář a spolupodílel se na kulturních akcích, kterých jsem se účastnila i já, takže jsem věděla, že to tam zmíní.
Požádala jsem ho tedy o pomoc a on svolil, že to napíše. Psal to v češtině a my jsme to doma přeložili do angličtiny.
Musím poznamenat, že jsem se ze začátku bála onu referenci přečíst. Strašně moc jsem si vážila jeho názoru a byla jsem nervózní, jak mě asi popsal. Trvalo mi asi půl dne, než jsem se odvážila onen dokument otevřít. Musím však říct, že to napsal krásně. Dokonce jsem měla pocit, že mi v některých věcech „přidal“. Psal o některých předmětech, které jsem na gymplu měla (jazyky a mediální seminář), a o kulturních akcích, kterých jsem se během svého studia účastnila (víceméně to stejné, co jsem již zmínila ve svém dopise). Nakonec mě popsal jako studentku a zmínil mé školní práce, které se týkaly filmu (např. prezentace).

Oba dokumenty jsem odeslala mailem někdy v lednu. Zároveň jsem zaplatila přihlášku na UCASu.
Většina VŠ v Anglii brala přihlášky do 19. ledna. Já jsem ji samozřejmě zaplatila na poslední chvíli (pár dnů před termínem) a docela hodně se stresovala, zda ji zpracují včas. Naštěstí, pokud si pamatujete, byly v letošní zimě docela velké kalamity a Warwick se rozhodl posunout termín o týden později, aby dal šanci přihláškám, které byly poslány poštou.

Někdy v únoru mě požádali o to, abych jim poslala potvrzení o svém středoškolském studiu angličtiny a matematiky. Proč angličtina, to jsem chápala, matematika mě překvapila. Zřejmě se chtěli ujistit, že nejsem úplný debil. Navrhovali mi poslat jim své poslední vysvědčení (pololetní ze čtvrťáku), ale to se mi nelíbilo. Z angličtiny jsem tehdy poprvé dostala za 2 a z matematiky jsem měla 3. To nejsou příliš reprezentabilní známky. Domluvila jsem se tedy s angličtinářkou, aby mi sestavila jakési prohlášení o tom, že jsem absolvovala výuku AJ a MAT a zmínila tam známky z vysvědčení konce 3. ročníku (tj. 1 a 2 – mnohem lepší). Vytiskla to na papíře s hlavičkou školy, přidala razítko, podpis, naskenovala a odeslala na předepsanou adresu.

V půlce března mi přišel další dopis, ve kterém psali, že veškeré poslané dokumenty jsou v pořádku a že jsem prošla prvním kolem. První vítězství!
K úspěšnému absolvování druhého kola je třeba poslat „esej“. Esej se měla týkat filmu, knihy či televizního pořadu. Moc se mi nelíbilo, že mi k jejímu sepsání dali pouze necelý měsíc, a bála jsem se, že v kombinaci se školou, maturitou a jinými povinnostmi se to odrazí na kvalitě mé práce.
Nejdůležitější však bylo se správně rozhodnout, které dílo zkritizovat.
Věděla jsem, že musím zvolit něco, o čem mnoho vím a k čemu mám nějaký citový vztah, neboť se obojí odráží na kvalitě konečné práce. Zprvu jsem chtěla psát o své nejoblíbenější knize Solaris (od Stanislawa Lema). Viděla jsem dokonce obě její filmové adaptace (r. 1972, r. 2002) a to jsem tam mohla zmínit a porovnat.
Nakonec jsem se však rozhodla psát o filmu Fantom Opery (r. 2004). Je to můj nejoblíbenější příběh ze všech příběhů, četla jsem vícero knižních verzí, mám naposlouchané muzikály a viděla jsem celkem 7 filmových adaptací. Pokud je něco, čemu rozumím a co zároveň miluji, pak je to Fantom Opery.
Další výhodou je, že má vybraná verze filmu není dokonalá. Myslím si, že mnoho lidí dělá chybu v tom, že si vyberou oblíbené dílo, které je velice kvalitní a na čem nedokážou pojmenovat mínusy. FO má mnoho jak kladů, tak i záporů.

V den psaní recenze jsem si film (už po milionté) pustila a dělala si poznámky (herci, přechody mezi scénami, hudba, kostýmy, dialogy, struktura příběhu - prostě všechno). Poté jsem si rozdělila poznámky do tří kategorií – struktura filmu, herci, hudba - , neboť to jsou hlavní pilíře, na kterých tento konkrétní film stojí.

Tentokrát jsem psala práci rovnou v AJ. Začátek byl hodně těžký a já nevěděla, jak recenzi uvést. Nakonec jsem nad prací strávila den a pak ji šla ukázat svému tátovi ke korektuře. Opravil mi pár hrubek a pomohl přeformulovat věty, které se mu z pohledu rodilého mluvčího nezdály. Recenzi jsem nechala večer poležet, vstřebat, a následující odpoledne ji odeslala na mail zmíněný v dopise.
Z recenze jsem měla docela hodně dobrý pocit. Líbila se mi. Měla něco málo přes 1 000 slov.

Začátkem dubna jsem recenzi poslala. A čekala, co přijde dál.

Přijímací zkoušky na VŠ v Anglii (1)

Poprvé mě napadla myšlenka, že bych šla studovat VŠ v zahraničí, když jsem se v létě před čtvrťákem dozvěděla o kamarádčinném osudu. Je to Češka žijící v Belgii, která měla za pár měsíců nastoupit na VŠ ve Skotsku. Docela mě ta novinka překvapila a zároveň zalila nadšením. Co kdybych také šla studovat do zahraničí?

Přemýšlela jsem nad tím víc a víc, diskutovala o tom se svými přáteli, až jsem se nenápadně zeptala svých rodičů, co na tento nápad říkají. Schválili mi ho s nadšením a za to jsem jim velice vděčná.

Věděla jsem, že mi štěstí (ve štěstí nevěřím, ale buďme prozaičtí) hraje do karet. Mám za sebou bilingvní výchovu svých rodičů (ČJ + AJ), díky které jsem schopna plynně mluvit severoamerickou angličtinou. Rozumím jí, jsem schopna ji číst a asi i psát bez výrazných obtíží. Snad jen gramatiku jsem během svých studií na české základní a střední škole flákala, neboť mě nikdy nebavila a raději jsem odvozovala pravidla z naposlouchané mluvy.

Další věcí je, že pobyt v cizině pro mě není španělskou vesnicí, neboť jsem měla možnost si zacestovat do různých zemí a krátkodobě v nich i žít. Docela jsem si věřila v tom, že bych si v cizině sama poradila.

A nejspíš nejdůležitější věc – naši byli ochotni mi studium v zahraničí zacálovat.

Dále jsem se rozhodovala, kam bych vlastně jela. Anglicky mluvící země pro mě byly jasnou volbou, přestože bych měla za sebou čtyřletou, docela intenzivní výuku francouzštiny na gymplu. Avšak ve fránině jsem si nevěřila natolik, abych zasedla do fr. lavic. Volba angličtiny pro mě byla spíš otázkou pohodlnosti…

Ale kam tedy? Do Států se mi nechtělo. Ochutnala jsem americkou kulturu během některých svých dovolených a navíc… díky svých pobytů u příbuzných v Kanadě mám zažitou onu severoamerickou mentalitu, která se v obou zemích příliš neodlišuje (alespoň ne na jihu Kanady). Ne že by byla špatná, avšak hlubší poznávání amerického stylu života mě tolik nelákalo.
Nejpřirozenější možností byla samozřejmě již zmíněná Kanada. Ale tam se mi taky nechtělo. Měla bych sice mnoho výhod – od občanství, částečné znalosti toho „jak se tam věci mají“ až po známé – avšak to pro mě „nebylo ono“.

Chtěla jsem zažít něco jiného.
 … a ta Anglie se mi tuze líbila.

Tou dobou jsem už nastoupila do čtvrťáku a měla si vybírat maturitní předměty. Tehdy jsem ještě nevěděla, že moje přijetí na VŠ bude také záviset na tom, z kterých PT odmaturuji.

Z češtiny a frániny jsem musela maturovat povinně (byla jsem v tzv. „francouzské třídě“). Jasnou volbou pro mě byla angličtina. Jako čtvrtý předmět jsem si vybrala biologii. Proč? Velice mě baví, je snad jediným přírodovědným předmětem, kterému jsem schopna bez větších obtíží rozumět a pamatovat si + byla mou českou vysokoškolskou volbou, jestliže bych se do Anglie nedostala. Takže na přijímačky bych se ji stejně musela naučit. Nemluvě o tom, že už léta koluje fáma, že zkoušející z přírodovědných předmětů jsou schovívavější než ti z humanitních.

(Ostatní spolužáci volili předměty jako je matematika – ani náhodou, měla jsem z ní nejhorší známky; dějepis – příliš mnoho jmen a dat, které se mi pamatují hůř nežli klasifikace prvoků; základy společenských věd – údajně nejtěžší maturitní PT, neboť shrnuje velké množství infa z filozofie, práva, psychologie, sociologie a já nevím čeho ještě; zeměpis – během svých gymnaziálních let jsem došla ke smutnému závěru, že zemák prostě nejsem schopna „obkecat“ – netuším proč.)

Nastal konec podzimu a já jsem začala hledat anglickou školu. Uvažovala jsem nad oborem, což bylo mnohem těžší, než jsem čekala. Jasně, v ČR bych se ráda dostala na biolu, ale v Anglii? To mi přišlo jako sci-fi. Necítila jsem se na to dostatečně dobrá.
Jak mi už říkala jedna má kamarádka: „To je prokletí nás, kterým jde víc věcí. Je těžké se rozhodnout, kterou z těch drah následovat.“
Věděla jsem, že mi jde lingvistika. Ale nechtěla jsem skončit jako překladatelka, na tlumočnici nejsem dostatečně společenský typ a ani jsem nechtěla následovat rodinnou tradici učitelství (because I would suck as a teacher).
V hlavě mi pořád našeptával hlásek slovo „film“. Filmem žiju. Tvoří velkou část mé osobnosti, rozumím mu dost dobře, mám přehled a hlavně mě baví. Napadlo mně tedy, že bych studovala filmovou teorii. Věděla jsem, že zde bych měla se svými znalostmi mnohem větší šanci, nežli u biologie. A tak moc jsem chtěla do ciziny.

Hledala jsem tedy na netu školy, kde se takový obor studuje. Nakonec jsem skončila u University of Warwick, která měla asi jako jediná širší záběr v tomto oboru. Vyučuje nejen Film Studies, ale také Film and Literature a Film and Television Studies. Zkoumala jsem dál tuto školu a líbila se mi čím dál tím víc. Není to sice Oxbridge (kde se uzavírají přihlášky již v říjnu, takže by bylo stejně pozdě), ale v posledních pár letech se Warwick vyšvihl v žebříčku nejlepších výšek ve VB na docela slušné místo. Nejsem si ovšem jistá, jaká byla kritéria. Vzpomněla jsem si však na jednoho známého, který podával přihlášky do USA a který mi radil, že se mám podívat dopředu na reputaci své zvolené školy.

Nuže, školu i obor jsem už měla.