Socializace - díl druhý

Do dvou týdnů musím odevzdat komplexní esej, na kterou je třeba načíst minimum patnácti knih a zhlédnout deset filmových snímků.
Takže jsem včerejší večer strávila v hospodě.

Když jsem se před rokem těšila na univerzitní život, jedním z důvodů byl fakt, že nikdo nebude kontrolovat hodinu mých příchodů. Doma mě hrozně rozčilovalo, že jsem pokaždé probudila své rodiče nočním scházením skřípavých schodů. Předběžné otázky týkající se očekávané hodiny návratu mě vždy rozhodily a musela jsem uvnitř dusit výčitku, že mi v mých devatenácti letech nedůvěřují.
Přesto musím přiznat, že zde kalit moc nechodím. Mám pocit, že chodím méně, nežli doma. Asi je to tím, že jsem si ještě nestanovila oficiální pivaře ani tradici.
Angličané užívají krásné spojení go out, které v našem věku neznamená jednoduše jít ven, ale jít kalit/se pobavit/pít.

Poslední dva čtvrteční večery jsem strávila v hospodě The Varsity, která je umístěná na kampusu. (Pořád se mi nezdá, že je legální mít hospody na akademické půdě.) Chodím tam se svými českými a slovenskými přáteli, které jsem zde potkala. Ještě se mi nepodařilo smířit se se zdejšími absurdními cenami alkoholických nápojů a pohled na můj rozpočet mě dnes ráno trochu rozrušil.

Tak jako tak to byl dobrý večer. Čechů a Slováků se nás sešlo (bohužel) docela málo a po chvíli jsme se s kamarádkou přesunuly ke stolu s jejím volejbalovým týmem. Po několika vyloženě trapných a nucených pokusech o konverzaci s jedním volejbalistou jsem jí děkovně kývla na nápad opět se přesunout. Zrovna dorazili její spolubydlící z koleje.

Strávila jsem s nimi zbytek večera. Když se kamarádka rozhodla k odchodu asi hodinu před zavíračkou, napadlo mě, zda bych se taky měla zpakovat. V podobných situacích mívám pocit, že jsem ztratila zázemí. Tentokrát mi ale bylo docela fajn (možná dáno třemi pintami piva a jedním panákem rukoly). Nakonec jsem tam byla jen já a tři týpci, a přestože jsem je tolik neznala, konverzace vůbec nestála a byla příjemně přirozená.
Mám z toho radost. Jsou to totiž mí budoucí spolubydlící na příští rok. A taky teď vím, že nejsem asociál. Akorát je třeba, aby se snažily obě strany.

Vrátila jsem se na kolej kolem půl druhé ráno. Mí spolubydlící kupodivu neřešili matematické výpočty na chodbě. Sundala jsem si bundu a boty a lehla do postele.
Příště se alespoň pokusím sundat si podprdu. Dnes ráno jsem se probudila s nepříjemnou otlačeninou na hrudní kosti.

A z nějakého důvodu mi v hlavě neustále hraje píseň Dumb od Nirvany.

Think I'm just happy.

Fáze, kdy se budu cítit dumb, mě zřejmě teprve čeká.